Jak jsem již avizoval v předchozím příspěvku, dnešní článek se zaměří na způsob řešení sporů investorů s brokery, a to z perspektivy investorů. Výchozí situací je problém na straně klienta, který hodlá řešit. V prvé řadě se investor může obrátit na samotného OCP, dále na finančního ombudsmana (finančního arbitra), regulátora, policii, soud a rozhodčí soud. Uvedené jsou více či méně formálně upravené postupy. Další (neformální) možností, kterou investor může využít, jsou např. internetové platformy pro sdílení názorů a případných stížností, kterým se ovšem článek nevěnuje.
1. Stížnost brokerovi – obvykle prvním krokem, který investor podnikne při zjištění nežádoucího stavu, bude stížnost k samotnému OCP. Dá se předpokládat, že první stížnost bude neformální a povede ke zjištění příčin nastalé situace. Již v této fázi se dá řada problémů vyřešit.
Regulovaným brokerům bývá zákonem uložena povinnost zavést formální způsob řešení stížností klientů; investor zpravidla vyplní formulář, zašle jej brokerovi a čeká na výsledek šetření (v angl. často „Final Answer“), na jehož vyhotovení má broker několik týdnů. Pokud je klient stále nespokojený, může dále záležitost komunikovat s OCP nebo věc řešit mimo působnost OCP.
V tomto stádiu rozhodně doporučuji jednat s OCP kultivovaně a požadovat od něj co nejvíce vysvětlení a důkazů. Broker má ke svému klientovi řadu povinností a poskytování relevantních informací je jedna z nich. Oproti tomu požadavky OCP k předložení Expert Advisors, dodatečných důkazů a vysvětlení podmiňující vyhotovení Final Answer, nejsou většinou oprávněné.
Při výskytu nesrovnalosti/nekalosti na straně brokera, není výjimkou, že v zájmu neodhalení této skutečnosti broker při poskytování informací a důkazů udělá chybu, na jejímž základě se poté jeho pochybení prokáže. Otázkou samozřejmě je, zda na případnou nesrovnalost v důkazech poukázat již v tomto stádiu. Výhodou může být zvýšený tlak na brokera a šance, že již v této fázi může klientovi vyhovět. Nevýhodou je „přehodnocení“ důkazu, omluva za chybné vysvětlení a předložení „správného“ vysvětlení, které v následném formálněji vedeném sporu bude ze strany klienta hůře napadnutelné.
Jeden příklad za všechny: klient si stěžoval na ceny provedení pokynu a broker poskytnul data od agentury Bloomberg, aby tím prokázal správnost svých cen. Data od agentury Bloomberg však byla ve skutečnosti jiná, než jak je prezentoval broker, na což byl upozorněn, a broker bez jakéhokoli vysvětlení předložil ceny svého údajného (a anonymizovaného) poskytovatele likvidity, které již byly v souladu s jím provedenými cenami. Další vysvětlení předloženo nebylo.
2. Stížnost k orgánu dohledu – všichni solidní regulátoři umožňují investorům podat podněty a stížnosti k prošetření aktivity jím dohlížených subjektů. Je třeba důsledně rozlišovat české OCP, kteří podléhají dohledu České národní banky („ČNB“) zcela a zahraniční OCP, kteří v ČR podnikají nebo se na ČR zaměřují. Zatímco u českých OCP je ČNB příslušná k šetření stížností v plném rozsahu, u zahraničních OCP je působnost jejího dohledu velice omezená a většinu kompetencí vykonává domácí orgán dohledu.
Na tomto místě je vhodné připomenout doporučení formulované v minulém příspěvku, tedy vybírat si regulované brokery, protože v případě absence regulace se bude jednat o běžné společnosti, u kterých si nebudete mít komu stěžovat (nemluvě o dalších garancích jako minimální kapitál, důvěryhodné obsazení vedoucích pozic společnosti ad.).
Zásadní informací vztahující se ke stížnostem k regulátorům je, že převážně nemohou řešit soukromoprávní spory, jinými slovy, že nemohou nařídit OCP, aby investorovi např. uhradil nějakou částku (výjimku představují např. arbitráže zaštiťované americkou National Futures Association). Regulátor má pravomoc prošetřit stížnost, ale z pozice správního orgánu, což mimo jiné znamená, že při porušení právního předpisu dohlíženému subjektu může udělit sankci (pokuta, pozastavení, odebrání licence atd.).
3. Trestní oznámení policii – pokud se investor domnívá, že došlo k závažnému porušení právních předpisů, jistě lze doporučit obrátit se s trestním oznámením na policii. Typicky se bude jednat o situaci, kdy u OCP budou deponovány finanční prostředky a bez jakéhokoli důvodu s nimi investor nebude moci disponovat; tuto situaci pravidelně doprovází i přerušení veškeré komunikace ze strany OCP.
Český právní řád umožňuje v trestním řízení soudu rozhodnout o náhradě škody poškozenému, nicméně v zákonem vymezených případech poškozeného (investora) odkáže k soukromoprávnímu řešení (viz bod 5 níže). Pokud OCP není z ČR, česká policie se primárně bude ptát na spojení OCP a České republiky (tedy, zda investora někdo ze zahraničí oslovil, zda má OCP zastoupení v ČR atp.). Pokud neexistuje žádné spojení s ČR, investor by se měl obrátit na policii ve státě, kde OCP sídlí.
4. Stížnost k finančnímu ombudsmanovi (finančnímu arbitrovi) – mimosoudní institucí, jež je nadána pravomocí rozhodovat o stížnostech investorů (a jiných klientů poskytovatelů finančních služeb) proti OCP je finanční ombudsman (v ČR Finanční arbitr, v některých zemích má i jiné názvy). Broker má zpravidla uloženo informovat investory o možnosti obrátit se na finančního ombudsmana po konečném prošetření jejich stížností. V každé zemi působí obvykle jedna taková instituce (výjimku představuje např. Nový Zéland, kde jich je více), na kterou se investor může obrátit. Pravidla postupu finančního ombudsmana jsou vždy dostupná na jeho webu, a to jak ve zjednodušené schematické formě, tak i ve formě závazného právního předpisu (obvykle nazvané „Terms of Reference“ nebo „Constitution“).
Jednotícími prvky jsou možnost přezkumu vydaného rozhodnutí (buď stejnou osobou, která vydala rozhodnutí, nebo jím nadřízenou – záleží na způsobu právní úpravy) a oprávnění investora přijmout, nebo odmítnout konečné rozhodnutí. Přijetím konečného rozhodnutí investorem se zpravidla rozhodnutí stává závazným pro obě strany. Po odmítnutí rozhodnutí ombudsmana se investor může obrátit na soud, protože rozhodnutím ombudsmana obvykle není vázán.
Výhody spočívají v menší formálnosti než u soudního řízení, bezplatnosti v přístupu k tomuto foru (neplatí se soudní poplatek, nehradí se náklady protistrany), závaznosti v případě, že investor rozhodnutí přijme (nikoli na Kypru). Stížnost k ombudsmanovi bych rozhodně doporučil investorům, jejichž pohledávka (či jiný nárok) není ani příliš velká, ani právně komplikovaná.
Nevýhody spatřuji ve způsobu rozhodování, protože v anglosaských zemích je o stížnosti obvykle rozhodováno na základě principu spravedlnosti („what is fair and reasonable under the circumstances“).
Příklad: Investor ztrojnásobil během relativně krátké doby svůj zůstatek na účtu, a to obchodováním velkých objemů a za užití vysokého pákového efektu. Ombudsman mimo jiné vyhodnotil, že k takovému zisku nemohlo za tak krátkou dobu dojít dovoleným způsobem (srov. opak v bodu 5, odst. 2, čtvrtá věta).
Další nevýhodou je v některých zemích praktická nezávaznost pro strany (Kypr), pokud ani jedna z nich rozhodnutí neakceptuje. Je logické, že jedna ze stran nebude s výsledkem řízení spokojena, a dá se tedy očekávat, že vždy jedna ze stran rozhodnutí odmítne. Dále je důležité, že stížnost k finančnímu ombudsmanovi lze mnohdy podat jen do skončení relativně krátké doby od prošetření výsledku brokerem a výše nároku bývá omezena.
Závaznost nálezu (rozhodnutí) Finančního arbitra České republiky není zcela definitivní, protože zákon předpokládá možnost přezkumu nálezu finančního arbitra soudem, což ve výsledku znamená, že pokud mají obě strany dostatek prostředků na soud a obě jsou odhodlány při neuspokojivém nálezu Finančního arbitra podat návrh na přezkum soudu, může se jevit řízení před Finančním arbitrem jako „zbytečné“ (samozřejmě při určitém zjednodušení pohledu na věc).
Nakonec bych chtěl upozornit, že pojem „Finanční arbitr“ dle právního řádu České republiky je odlišný od rozhodce (angl. „arbitrator“), což je taktéž osoba řešící mimosoudní spory, ale v jiném postavení (viz bod 6).
5. Žaloba k soudu – tradiční způsob řešení sporů. Věřím, že každý má zhruba představu o tom, co soudní řízení obnáší, a proto se zaměřím jen na souvislosti s diskutovanou problematikou, a to především v českém prostředí.
Výhodou je konečné řešení sporu s předvídatelnou právní úpravou. Pravomocné rozhodnutí je možné vykonat (exekuovat) proti subjektu, který nechce plnit dobrovolně. Předvídatelná procesně právní úprava pro spory týkající se CFD např. znamená, že pokud OCP zruší investorovy ziskové transakce, investor musí prokázat, že tyto byly OCP provedeny a s jakým výsledkem. Následně je na OCP, aby prokázal, že zrušil transakce v souladu se smlouvou a podložil svá tvrzení důkazy. Další výhodou je proplacení účelně vynaložených nákladů za řízení, tedy především soudního poplatku a nákladů za právní zastoupení.
Pro představu uvádím konkrétní příklad komplikovanější kauzy: Investor (žalobce) se žalobou domáhal zaplacení cca 400 000 Kč po OCP a se svoji žalobou byl u soudu prvního stupně úspěšný (nyní čekáme na případné odvolání). Soud uložil OCP zaplatit žalobci celou výši pohledávky, 8% úroky z prodlení a k tomu cca 130 000 Kč za účelně vynaložené náklady (z čehož bylo cca 20 000 Kč uhrazeno žalobcem jako soudní poplatek a převážná část zbytku přiznána jako náhrada nákladů právního zastoupení, a to bez ohledu na sjednanou výši odměny mezi žalobcem a právním zástupcem).
Další výhody vyplývající z předvídatelnosti soudního řízení umožňují stranám navrhovat předvolání svědků, vyhotovení znaleckých posudků, odkazovat na rozhodovací praxi soudů (v případě, že je ve prospěch investora) apod.
Nevýhody spatřuji v ne zcela předvídatelné délce řízení a nákladech za soudní řízení, tyto se však rámcově dají odhadnout dopředu podle výše hodnoty sporu.
Před zahájením soudního řízení se zpravidla doporučuje zaslat žalovanému tzv. předžalobní výzvu k plnění v zastoupení advokátem. Zaslaná výzva brokerovi sděluje, že investor hodlá záležitost dále řešit a že pro to již něco udělal (oslovil advokáta), přičemž dává OCP poslední šanci věc vyřešit smírně před zahájením soudního řízení, např. vzájemnou dohodou.
Poměrně zajímavou možnost spatřuji v oprávnění českých investorů žalovat zahraniční OCP (ze zemí EU, Švýcarska a Norska), a to za splnění určitých podmínek. Jedním z klíčových faktorů je působení OCP na českém trhu, případně jeho zaměření na český trh (jazyk internetových stránek, smlouvy, podpory ad.). Z tohoto důvodu doporučuji před uzavřením smlouvy/otevřením účtu u OCP se jej e-mailem zeptat, zda OCP poskytuje služby v ČR. V potenciálním sporu tato informace může dopomoci k založení pravomoci českých soudů, a tedy s největší pravděpodobností k razantnímu snížení nákladů.
6. Rozhodčí řízení neboli arbitráž (z angl. „Arbitral proceedings“ nebo „Arbitration“) – jedná se o mimosoudní způsob řešení sporů rozhodovaný nezávislými rozhodci, jehož výsledkem je konečné a závazné rozhodnutí (tzv. rozhodčí nález). Jde o alternativu k soudnímu řízení, mezi jejíž výhody patří neveřejnost, rychlost a obvykle i nižší náklady. Pro založení pravomoci rozhodce je třeba dohoda mezi stranami, která může být uzavřena jak před vznikem sporu (typicky v obchodních podmínkách), tak po něm, tedy na základě následné domluvy stran.
Pro české investory může být rozhodčí řízení výhodou v případě sporu se zahraničním OCP, jehož nelze žalovat před českým soudem. Investoři se totiž mohou nechat zastoupit českým právním zástupcem, kterého znají a který bude zpravidla levnější než ten zahraniční.
Některé rozhodčí doložky obsahují ujednání o mediaci, kterou je třeba podstoupit před zahájením rozhodčího řízení. Mediace je způsob řešení sporu prostřednictvím nezávislého mediátora, který vede strany ke smírnému řešení. Pokud se ovšem jedna strana nechce mediace vůbec účastnit či následně odmítne dohodu, mediátor ani druhá strana ji nemůže k uzavření dohody nutit. Naproti tomu rozhodčí nález je pro strany konečný a závazný.
Výhody arbitráže lze spatřovat ve výše uvedené rychlosti, menší formálnosti a možnosti být zastoupen jakýmkoli právním zástupcem. Nevýhodou může být jistá nevyzpytatelnost nákladů za arbitráž. Zatímco náklady soudního řízení v ČR se dají určitým způsobem předvídat (díky pevně stanovené odměně advokáta odvozené ze žalované částky pro účely uložení náhrady nákladů řízení soudem), s rozhodčím řízením to tak není. Samozřejmě se strany mohou před zahájením arbitráže domluvit, že si každá ponese vlastní náklady za právní zastoupení a úspěšné straně ta druhá uhradí pouze poplatky spojené s vedením arbitráže (poplatky rozhodčí instituci, rozhodci, hotové výdaje za cestovné, atp.). Ostatně pokud se týká způsobu vedení arbitráže, strany mají poměrně široké oprávnění s řízením disponovat.
---
Uvedený přehled nemá ambice (a ani nemůže mít) propagovat jeden způsob řešení sporů před druhým. Cílem článku je, aby si investor před uzavřením smlouvy s OCP, případně po vzniku sporu uvědomil, co jej může čekat. Každý z nastíněných přístupů má svá specifika a vybrat nejvhodnější řešení doporučuji až po důkladném zvážení charakteru sporu a celkové situaci, ve které se investor nachází.
Martin Hostinský
