Budu se držet oboru a tuto věc nyní prozkoumám z jeho perspektivy. Nejsem povolaný zkoumat celý život, jenž je velké mystérium a nikdy nelze zcela prozkoumat a definovat (a to je na něm tak krásné).
Nejprve se pojďme podívat, co se dělo v oné čekárně (a mějme na mysli, že se to děje stále – stále se to opakuje – je to stejná premisa jako premisa naší technické analýzy).
Přijdu do čekárny. Já osobně již velmi zkušený s děním v tomto zvláštním prostoru vybavený sluchátky do uší a nejlepšími songy, hlavně něco veselého, co by hodně kontrastovalo s těmi útrapnými obličeji a řečmi těla mých spolu-čekajících, a hlavně s těmi televizemi, co tam do ticha říkají, co všechno nám hrozí a co všechno nás jistě už dnes (max zítra) zabije, pokud neposlechneme paní doktorku, co tam hovoří do kamery, že tenhle lék je ten nejlepší, podplacenou celým tím zběsilým průmyslem, který produkuje věci, které nás ještě víc ničí a k tomu marketingové slogany, které nám lžou přímo do očí, že je to lék. Uf, pardon, omlouvám se za ten výlev, ale teď je mi konečně lépe! (Velký smích). Tak znovu. Přijdu do čekárny. (Smích). Sedí tam pět lidí. Já jsem šestý. Pozdravím. Věnuji kartičku. Posadím se. Dám si sluchátka do uší. Opřu se. Vykouzlím blažený úsměv. Ano, vážně to tak dělám. (Smích).
Čekám.
Na stěně nad dveřmi se vlečou hodiny jako auto, které se rozhodl tlačit mladík, co si na benzínce někde uprostřed pouště koupil tyčinku snickers a je plný elánu, nápadů a energie (jak si to představují lidé z marketingu). Občas pohnu hlavou doprava a vidím obrázky na televizi. Se vší vážností tam mluví pan doktor a ve výrazu obličeje tuším, že zase mluví o něčem, co nás může zabít. Na katedře za ním je nějaký bílý předmět. Představuji si, že je to právě ta napěchovaná obálka, kterou dostal od slečny v mini sukni, vysokých podpatcích a výrazně odhaleném dekoltu, která pracuje pro Zentivu a vzpomenu si na mého známého, který pracuje jako praktický lékař v zapadákově a bere díky těmto liškám více než prezident MSFT čr, protože všem bez rozdílu předepisuje drahé kraviny. Ach jo. Už zase. Pardon. (Smích).
Čekám.
Konečně přijde na řadu jeden. Druhá paní vedle mě udělá gesto rukou, jaké děláme, když máme pocit, že jsme právě něco promarnili. A mezi slokami „relax, take it easy“ slyším upřímné „Kruci!“ Asi si myslela, že už je na řadě. A teď ví, že bude zase čekat. A už to nemůže strpět. Třetí člověk je muž, asi s chřipkou, je celý oteklý a špatně dýchá. Sem tam se zvedne a udělá kolečko. Čtvrtá je paní, která vypadá jako oheň, ten typ ženy, co vypadá stále naštvaně. Sem tam bouchnou dveře, když jde ven a dovnitř přivane trochu cigaretového kouře. Pátý je nějaký student, který sedí ohnutý nad smartphonem a paří znuděně nějaké hry. Šestý jsem já. Blažený. (Výbuch smíchu).
Čekáme.
Čekáme opravdu dlouho. A nic se neděje. Uběhne nějaký čas a paní vedle mě se ke mně naklání: „Já odcházím, řekněte prosím sestřičce, že mi není dobře a už jsme nechtěla čekat.“ A je pryč. Když to vidí ten třetí, udělá ještě pár koleček a pak zmizí. To je dobré, protože mé pořadí se pozitivně změnilo. Kluk se začne ošívat a kouká se na hodiny, pak na hodinky, pak na mobil, a pak už je pryč. Zůstává ta asi věčně nasxxná paní a žvýká pravděpodobně anti-nikotinovou žvýkačku. Pak jde a zaklepe na dveře. Něco se dozví, a to ji přiměje zatvářit se ještě ohnivěji a uraženě odejít.
Čekám. Už jenom já. Čekám sám.
Věděl jsem, že budu čekat, a tak se cítím dobře a teď ještě lépe, protože už brzy přijde moje chvíle. (Smích). Otevřou se dveře a je mi pokynuto, že mohu jít, jsem na řadě. Výborně. Dostal jsem to, co jsem chtěl. Něco od Zentivy, co si určitě nepůjdu vyzvednout, a vše ostatní, pro co jsem si přišel.
Co se tedy stalo? Ten první dostal, co chtěl, protože nemusel čekat. Ti čtyři ostatní nevydrželi čekat, protože museli čekat dlouho a každý podlehl svému vnitřnímu pnutí a musel mu ulevit útěkem před realitou – realitou čekání. Já jsem dostal, co jsem chtěl, protože jsem musel čekat. Všímáte si, jaké byly v této referenční skupině rozdíly – co se tady vlastně stalo – co zde bylo životem demonstrováno? Věřím, že ano.
A teď se elegantně přesuňme do forexové čekárny. Dochází vám to? Ano. Je to tak. V této čekárně usedají ti stejní lidé. Mají jen jiný cíl. Nikoli navštívit lékaře, ale vydělat peníze. Jejich chování je ovšem stejné. Pokud má člověk nějaké vzorce chování, potom je opakuje všude – u doktora, ve vztahu, na trhu. A já jsem si opravdu syrově uvědomil, že právě čas – potažmo čekání – je na forexu velké „zlo“ pro většinu obchodníků, stejně jako čekání na cokoli jiného. Naše doba to ještě krmí ve velkém. Říká: lidi, všechno je easy, všechno je hned, všechno můžete mít, pojďte, je to přímo tady a teď. Ale naše doba je jenom marketing, dokonce už jsme ji naznali post-truth dobou, tj. dobou post-pravdivou, tj. dobou velmi lživou, kde jdou fakta stranou a vládnou lži, nepravdy, hoaxy a kraviny. A my pak máme problém si počkat. Počkat si na vyzvání. Sestřičkou nebo trhem. Obojí je stejné. Raději chodíme ven kouřit cigarety, i když víme, že nikotin je hnusná věc – raději klikáme všechny možné signály bez většího přehledu o trhu, i když víme, že je to přeobchodování a sráží nás to dolů. Nejsme vůbec zvyklí pracovat s časem. Myslíme si, že čas není hodnotný. Pracujeme jenom s platformou, s grafy, signály, indikátory, a-o-esy, a bludy z internetu. Vůbec nekomponujeme do našich plánů právě čas, který je nesmírně důležitou složkou úspěchu na trhu i v životě. Neumíme čekat. Neumíme jednat ve správný čas. Jednáme nekonzistentně a neplánovitě. Nedokáže zvládat to vnitřní pnutí, že je třeba hned něco dělat a něco hned mít. Trpělivost je jenom krásné slovo ve všech tradingových knihách, kterého se ani mnozí autoři nedokáží držet vyjma toho, že ho pořád někde píší.
Forex vyžaduje umění čekat. Někde se zavřete, dejte si sluchátka do uší, pusťte si něco veselého, abyste byli dobré mysli a vezměte si svých posledních 100 obchodů pěkně jeden po druhém. A přemýšlejte. Vážně jste museli všechny udělat? Vážně byli všechny tak dobré? Věřím že ne. A přemýšlejte znovu. Co by se stalo, kdybyste tady raději čekali. A támhle taky. A nebo třeba tady. Nebylo by to lepší? No jasně že ano! Trh je blázen, který stále někam pobíhá a občas se zastaví. Počkejte si právě na to, když se zastaví a je čitelné, co dělá. Když zrovna skáče do propasti nebo se drží balónku plného hélia a střídá tyto dva stavy jako o život, prostě čekejte. Nikdy nebudete litovat, že jste počkali. Každým čekáním se naučíte o trochu více čekat a ušetříte o trochu více pips. A o to méně pips potom budete muset sebrat pro to, abyste byli úspěšní. A tak stále dokola.
Čekejte.
Je to pravá chvíle? Jednejte!
A existuje nějaká učebnice čekání? No samozřejmě. Běžte k lékaři. Posaďte se v čekárně. Nasaďte blažený úsměv. Pozorujte, co se tam doopravdy děje. A vzpomeňte si na mě. (Velký smích).
