Již nějakou dobu se chci veřejně podělit o svoje poznatky z odvětví práva, jež z pozice právníka shledávám jako poměrně udivující a spíše než jako jednotné ucelené téma bych tento svůj úvodní příspěvek chtěl pojmout jako shrnutí různorodých zkušeností vyvěrajících ze vztahů mezi obchodníky s cennými papíry (dále též „OCP“ či „broker“) a jejich klienty (dále též „investor“).
Zvláštnost nebo spíše paradox spatřuji v následujícím. Na jedné straně stojí biliony dolarů obchodovaných denně, na druhé rozhodovací praxe soudů a jiných institucí, která často nedává odpovědi ani na ty nejzákladnější otázky, čímž vyvolává značnou a zároveň nežádoucí nejistotu. Nezaujatý člověk by mohl pokrčit rameny a říci si: „Máme zákony, máme i nekončící smlouvy brokerů a v nich je toho až až.“
Jistě, (nejen) podle českého práva mají obchodníci s cennými papíry povinnost jednat (nejen) kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu svých zákazníku, což se odráží i v jejich smluvních podmínkách. Co to ale v praxi znamená?
Jestli jsou dle zákona zakázaná smluvní ujednání, která „zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele“, u kterých ze smluvních ustanovení OCP lze o tomto korektivu uvažovat? Kdy bude smluvní ustanovení obchodníka s cennými papíry neplatné pro rozpor se zákonem?
Bohužel nejde o pouhé právní teoretizování odtržené od praxe, protože tento nedostatek se promítá do řady situací. Pokud si např. broker vyhrazuje právo odmítnout, rekotovat či sklouznout pokyn klienta a zároveň zrušit jakoukoli již provedenou transakci, je taková smluvní úprava v souladu s výše uvedenými zákonnými požadavky na jednání obchodníka s cennými papíry? Pakliže ano, jakou má klient garanci, že broker nepodlehne střetu zájmů a nebude jednat pouze ve svém zájmu? Pokud se nejedná o zrušení jakékoli transakce, ale přes to definice vymezující zakázané obchodní strategie čítá deset řádků s různými kombinacemi situací a vše záleží na uvážení brokera, je takové ujednání platné? A co teprve zřeknutí se odpovědnosti brokera vůči klientovi a přijetí odpovědnosti klienta vůči brokerovi za téměř cokoli?
Jak jsem naznačil, odpovědi od soudů a jiných kompetentních institucí na tyto otázky v zásadě chybějí, čímž se klienti OCP v některých případech dostávají do svízelné situace. Broker trvá na tom, že měl ke svému jednání oprávnění, a klientovi se to nezdá a nezbývá mu než se s tím smířit, nebo brokera žalovat (případně se obrátit na instituci, kterou je u nás Finanční arbitr nebo v zahraničí finanční ombudsman; o různých možnostech způsobu řešení sporů budu pojednávat příště), nicméně důvodnost takové žaloby je nejistá. Ti odvážnější klienti poté přijdou za právníkem a ihned po sdělení svého příběhu se ptají, jakou mají šanci na úspěch. Z výše uvedených důvodů se situace často stává svízelnou i pro právníka, a tedy zpětně i pro jeho klienty.
I přes uvedená úskalí investoři mohou předejít některým problémům, případně zvýšit svoji šanci na úspěch u potenciálního sporu. Ke své efektivnější ochraně mohou klienti podniknout řadu kroků, přičemž mezi ty nejvýznamnější patří správný výběr brokera, čtení (přinejmenším podstatných částí) smluvních podmínek, komunikace s brokerem a archivace důkazů. Zdůrazňuji, že tyto tipy se téměř výhradně vyhýbají obchodní stránce aktivity investorů, ale předcházejí situacím, kdy i přes ziskovou obchodní strategii investor na svém bankovním účtu nalezne od brokera pouze vklad nebo ani ten.
K výběru brokera se vyjádřím jen částečně, jelikož toto téma je vesměs hojně diskutované jak v knihách a na formálnějších forexových webech, tak i na živelněji vedených investorských fórech. Velice často je zdůrazňována regulace, s čímž v zásadě souhlasím. Říkám „v zásadě“, protože ikona na spodní liště brokera „Licensed by XYZ“ nemusí být vždy zárukou korektního přístupu a možnosti domoci se svých práv. Kupříkladu úřad dohledu nad finančním trhem v prosluněných zemích Karibiku, kterým se někteří OCP zaštiťují, fakticky nemusí mít žádné páky na nečestné jednání subjektů, které dozoruje. Robustní regulace souvisí i s povinností OCP mít nadstandardní základní kapitál, což je klíčové v případě, že investor brokera žaluje, protože je dosti nežádoucí zaplatit náklady za soud, ale k penězům se stejně nedostat. Kromě tradičních „slabých“ regulací mám řadu zkušeností např. i z Nového Zélandu, který bývá obecně považován za poměrně přísně dohlížený, nicméně v letech 2013 až 2015 zde mnoho brokerů ztratilo licenci (nebo vědělo, že o licenci neodvratně přijdou), což vedlo k tomu, že tito přijímali peníze klientů a zpětně se ukázalo, že již v tuto dobu věděli, že tyto peníze nikdy nevyplatí. Nemusím dodávat, že rozhodnutí různých orgánů ve prospěch klientů nebyla – kromě negativní publicity – prakticky k ničemu a trestní právo často krátké na majitele společností z opačných koutů zeměkoule.
Fenoménem na pomezí kategorie „výběr brokera“ a „čtení smluvních podmínek“ je situace, kdy obchodník s cennými papíry, resp. webová stránka označená obchodním názvem jedné z mnoha poboček, vyzdvihuje regulace daných poboček, včetně těch evropských. Jenomže ve smlouvě se dočtete, že až po otevření účtu se OCP rozhodne, ke které pobočce klienta přiřadí. A nemusí jít o náhodu, že to bude zrovna ta neregulovaná mimoevropská. Marná snaha dovolávat se po vzniku sporu regulace v Británii či na Kypru...
Jsem si vědom toho, že pro běžného klienta není zcela lákavou činností četba smluvních podmínek brokerů, nicméně věřte, že minimálně základní kontrola klíčových částí těchto dokumentů může člověku ušetřit mnoho nesnází. Jak jsem naznačil výše, v prvé řadě, a to mnohdy doslova, je opravdu nezbytné zkontrolovat subjekt, se kterým se smluvní vztah uzavírá. Zadruhé je vhodné v návaznosti na klientovu strategii vyhledat klíčová slova (scalping, arbitrage, sniping, abusive trading, bonus), která mohou být relevantní. Již několikrát jsem např. řešil situaci, kdy OCP výslovně povoluje obchodování makroekonomických zpráv (news trading) a po úspěšném zobchodování novinky transakci zruší s poukazem na latenční arbitráž. S vyjasňováním obchodních podmínek souvisí i komunikace s OCP, protože pokud klientovi není něco jasné, není nic jednoduššího, než se zeptat na chatu či prostřednictvím e-mailu, jak je to s tím či oním způsobem obchodování, přidělováním bonusů, atd. Ostatně i samotné vedení dialogu ze strany brokera ke klientovi může mnohdy leccos napovědět.
U komunikace s brokerem či jiným subjektem (IB, vázaný zástupce,?) je ještě vhodné doplnit, že toto téma se prolíná s posledním opatřením klienta, které chci vyzvednout – archivací důkazů (potažmo přípravou k ní). Pokud klientovi např. někdo garantuje návratnost zisků a později se oznámení ukáže jako nepravdivé, s kvalitním důkazem máte šanci uspět, bez něj téměř žádnou.
Konečně co se týče důkazů, doporučuji nejen archivovat vše (od všech součástí smlouvy, přes výpisy z účtů až po veškerou komunikaci), ale i být na vše připraven. Jeden příklad za všechny:
Investor měl otevřenou velkou ziskovou pozici, načež mu obchodní platforma začala hlásit ztrátu/chybu v připojení (byť měl zajištěn 100% funkční připojení k internetu) a po minutě odpojení se mu obchodní pozice dostala cca 50 pipů pod tržní cenu v jeho neprospěch. Následně se zase vrátila na tržní cenovou hladinu a poté opět o 50 pipů v jeho neprospěch, což nějakou dobu pokračovalo. Pozice byla nakonec brokerem uzavřena 50 pipů mimo tržní cenu ve značné ztrátě. Po prvním překvapivém propadu ceny klient situaci začal natáčet a následný spor o úpravu transakce a vyplacení tržní ceny (která se vždy v určitém intervalu vracela) vyhrál pouze na základě tohoto videa (což sám rozhodce ve svém rozhodnutí uvedl).
Závěrem bych chtěl uvést, že jsem si vědom časové a mnohdy i mentální námahy spojené s navrhovanými doporučeními. Nicméně tato plynou ryze z bezprostředních zkušeností investorů a troufám si tvrdit, že pro ty, kteří to s obchodováním myslí vážně a/nebo chtějí investovat vyšší finanční objemy peněz prostřednictvím více obchodníků s cennými papíry, se osvojení těchto praktik dříve či později vyplatí.
Martin Hostinský