A tak jsme si našli brigádu. Nejčastěji nějaké sklízení ovoce, případně prodej zmrzliny na koupališti a po drobných korunách a desetikorunách se každý den blížili k našemu cíli. Výdaje jsme neměli prakticky žádné, na to jsme měli rodiče a tak nám to naše spoření krásně rostlo a my jsme nabyli dojmu, že je to vlastně jednoduchá věc, to vydělávání peněz. Jednoho dne se stalo, že jsme dovršili naše úsilí a zkompletovali potřebný obnos. Vzali jsme jej do ruky a ještě cestou do obchodu jsme opakovaně počítali, jestli je to opravdu dost. Naše radost po zakoupení vytouženého předmětu neznala hranic, a kde to bylo jen trochu možné, hned jsme se s ním pochlubili. Pochvala rodičů byla jen pohlazením našeho ega, když nám řekli „jsi šikovný, no vidíš, jak ti to šlo a jak jsi to dokázal“.
Jenže nastalo nové ráno a opakovaná povinnost jít na tu brigádu. Všichni si vzpomeňte, jak rozdílné vstávání to bylo o den dříve a v den, kdy už jsme v ruce drželi naši odměnu. Bylo to jako sto a jedna. Smysl vstávání se nám rozplynul a stala se z toho jen nepříjemná povinnost. Jenže smysl pro tu povinnost, nikoliv tedy naše, ale našich rodičů nás přinutil vstát, obléci se a vyrazit tam, kde se nám ještě před pár dny ohromně líbilo. Nicméně když už jsme tam byli, respektive být museli, uvažovali jsme nad tím, co provedeme s dalšími vydělanými penězi a co že si to jednou, až budeme velcí a budeme chodit do práce, všechno koupíme. A teď to začalo. Hranice soudnosti se vytratily a popleteni tím, že naše výdaje jsou zatím nula a tak nám všechny peníze zůstávají jako úspora, jsme se vrhli do našich představ. Auta, domy, dovolené, nové lyže, nová kola, nová rádia a magneťáky (tenkrát ještě magneťáky), televize z Tuzexu, tedy vlastně i to rádio, vlastně všechno z Tuzexu, protože tam bylo to nejlepší. To byly tenkrát naše velké oči.
Ani jsme si neuvědomovali, jak hodně nás ta jedna jediná brigáda a jeden jediný magneťák ovlivnili. Za pár měsíců a roků jsme na sbírání ovoce a točení zmrzliny zapomněli, ale ta touha v nás přetrvala. A ačkoliv jsme potom ještě mnoho let studovali, stále v nás bylo uloženo, že jednou budeme mít všechno. S malou námahou, pohodlně a hlavně rychle.
Jaké bylo ale naše setkání s realitou, ve které už za nás nikdo neplatil naše náklady? Ano, koupili jsme i tu drahou televizi, i když nebyla z Tuzexu, protože na tu bychom museli šetřit o půl roku déle a nám už jeden rok spoření stačil a už jsme dál nechtěli čekat. Najednou se nám nedostávaly peníze na naše sny a šetření už se neodvíjelo v řádu dnů nebo týdnů, ale v řádu roků. Došli jsme do bodu, kdy jsme si museli začít vybírat mezi tím, jestli pojedeme na dovolenou anebo si koupíme nové kolo. Bylo to zcela něco jiného, než jsme si vysnili před lety na naší první brigádě.
A tak jsme hledali lépe zaplacenou práci, abychom mohli vést o trochu náročnější život, a když jsme vedli o trochu náročnější život, zjistili jsme, že musíme pracovat ještě o trochu déle. A tak jsme pracovali o trochu déle, ale už jsme měli méně času na to užít si to, co jsme si mohli dovolit. Měli jsme třeba i hezké a kvalitní věci, ale ukázat jsme je mohli jen zřídka kdy, protože drtivou většinu času jsme pracovali anebo jsme z práce byli unaveni. Roztočila se spirála, na kterou nás nikdo, když jsme šli na tu brigádu, neupozornil. A hlavně, vše co máme, není jen s malou námahou, pohodlně a rychle. Člověk by si skoro položil otázku - Jdeme si my pro peníze nebo peníze pro náš život?
Tak. Teď nevím, co to má společného s tradingem. Snad jen ty peníze, ale třeba to pro někoho bude užitečná zastávka k zamyšlení.
Michal Uma
