Byla jednou jedna velká tržnice. Bylo to místo, kde se setkávaly všechny kultury, všechny národnosti, všechna náboženská vyznání, všechny filosofické směry. Lidé přicházeli a odcházeli, ale to co je na tomto místě spojovalo, co smazávalo všechny rozdíly, byla snaha vydělat. Vydělat peníze. Levně nakoupit a za draho prodat.
Za branou posázenou lacinými slovy se hrálo každý den velké divadlo. Divadlo, ve kterém kdo si zahrál i malou epizodní roli, se cítil jako kdyby hrál v Shakespearově dramatu postavu Othella. Divadlo, které každý den začínalo hrát stejné, přesto úplně nové představení.
Pojďme se tedy projít postupně naším velkým mraveništěm a podívejme se na jednotlivé aktéry tohoto nekonečného představení. Aktéry, kteří se na tomto nelítostném kolbišti zmatku, chamtivosti a strachu snažili zahrát nejlepší výstup. Výstup, který bude oceněn nekonečným potleskem.
Prošli jsme branou nad jejímž klenutím zářil neonovým písmem nápis: „Kdo vstoupí, neprohloupí.“ Naše napětí gradovalo.
Prvním, kterého jsme za branou zahlédli, byl pán ve středním věku. Stál u svého stánku a z jeho ošacení se dalo usoudit, že je velmi zámožný. V očích se mu sklila touha po velkých penězích. Bylo patrné, že pravděpodobně své bohatství nabyl jinde. Nebyl typ obchodníka, který trpělivě vyčkává na svého zákazníka, aby mu prodal své zboží. Podle nesourodosti a kvantity zboží které nabízel, se dalo usoudit, že je zde nováčkem. Nebyl moc sdílný, ale když jsme řekli, že jsme zde dnes poprvé, rozhovořil se velmi fundovaně o svém stánku. Hýřil radami, vše znal, vše věděl. „Zboží nakupuju ledajaké. Důležité je, aby bylo levné. Vím, že cena rajčat se nikdy nepohybovala níž než za 5 korun za nákup, “ rozhazoval rady po tuctech. „Proto, když vidím, že je cena kolem 5 korun nakupuju za vše co mám. Nikdy na tom nemůžete prodělat!“ Posloucháme rady a ani nedutáme. „Hned první člověk a takový obchodník!, “ pomyslíme si. Na stánku měl rajčata, okurky, zelí, melouny, jitrnice, jelita a i od oblečení kus. „Neradi bychom rušili, “ povídá kamarád a s pozdravem a přáním velkých tržeb spokojeně odcházíme. „To je kamarád, s takovým se v životě neztratíme!, “ promítá se nám všem společně v hlavách.
Stánek vedle okupovali dva sympatičtí bratři. Mladší z bratrů byl evidentně trochu nervózní. „Vyděláme dnes nebo ne“, cedil tiše mezi zuby. Zastavili jsme a po milé konverzaci s prvním obchodníkem jsme se bez ostychu dali s bratry do řeči. „My jsme nováčci a v podstatě nic nevíme, “ uhýbavě odpovídali. „Vy něco víte? Máte nějaký tip?, “ vyhrkl starší. „Ne, my jsme zde poprvé a jen koukáme, “ odpověděla za mě pohotově kamarádka. Už to vypadalo, že budeme muset jít o stánek dál, ale nakonec se přeci jen trochu více otevřeli a povídali o svém příběhu. „Nově jsme dostali licenci na prodej zde na tržnici. Vypůjčili jsme si peníze a chceme zde začít náš sen, “ pochopili jsme. Sen o překrásné jachtě plné kočiček, plovoucí v poklidných vodách karibského souostroví. Přicházejí první zákaznící a starší z bratrů odbíhá ke konkurenci se rychle zeptat o radu, či alespoň odkoukat co dělají ostatní. Po chvilce přichází celý splavený a dýchavičně vykřikuje: „Jeden mi říká to a druhý tamto! Kdo se v tom má vyznat?! Prý máme nakoupit rajčata a ne okurky! To mi poradil kolega od vedle. Prý když jsou za 5.50, tak je to dobrá cena!„ Ani se mě na to nechce ptát, ale sbírám odvahu a ptám se: „Vy nakupujete podle ostatních?“ „Ano. Co máme dělat? Nejsme zkušení obchodníci a náš distributor potravin nám nabízí jen velmi omezené množství zboží a často předražené. Snažíme se pochytit co se dá.“ Rajčata jako na potvoru po dobu našeho rozhovoru nikdo nekupuje a tak raději odcházíme. „Nechceme zdržovat a tak půdeme pomalu dál, “ povídám a dáváme se pomalu na pochod.
Po pár metrech narážíme na stánek, který nás velmi láká. V přístřešku nenápadného stánku se na nás usmívá krásná žena. „Bude emancipovaná, “ říkám si s úsměvem. Ano, skutečně byla. Snaha o vyrovnání se s mužským pokolením v tomto nelítostném obchodu netajila. Velmi opatrně přerovnávala své zboží a po očku sledovala měsíc, který nebývale zářil v tuto dení dobu. „To je dobré znamení! Dnes vydělám, “ s odhodláním emancipované ženy vlastním téměř vykřikla. Jakmile ale první zákazník její stánek pouze minul, trochu znejistěla. „Jsem nervózní, když mi obchody nejdou. Večer příjde domu manžel a tomu nemůžu říci, že jsem dnes nic neutržila! To bych se hanbou propadla!“ Ptám se tedy jako už zkušený obchodník jak prý obchoduje? „Hodně spoléhám na hvězdy. Mnohokrát se mi to vyplatilo. No a taky když je teplo, tak prodávám melouny a broskve a když zima, tak tu mám pár lahviček kořalky.“ „Konečně systém! Že mě to taky nenapadlo?!, “ s nadšením jí zděluji své pocity. „Nic jsem Vám neřekla!!! Nikomu to neříkejte!!!, “ s obavou a rozčarováním zároveň odpovídá. „Nebojte, na mě je spolehnutí, “ uklidňuji mladou a velmi nadějnou obchodnici. Kamarádi už chtějí jít, tak vyrážíme.
Procházeli jsme se přeplněným tržištěm a postupně se nořili do nitra samotné tržnice. „Támhle to vypadá zajímavě, “ zvolal jsem a vstyčil deštník do výše, aby se někdo z výpravy náhodou v této vřavě neztratil. Přišli jsme ke stánku, který nás svým vzhledem nelákal, ale stálo u něj hodně kupujících. „Bude to zajímavé, třeba nabízí nějaké exotické ovoce, “ pomyslel jsem si. Ne, u stánku stál mladík, který evidentně jestě dobře pamatoval předrevoluční dobu a jsem si téměř jistý, že se dříve živil jako tak zvaný vekslák. Zmateně poodbíhal od svého stánku, aby své ceny kontroloval s konkurencí. Ano, měl opravdu nejlevnější zboží v celé tržnici. Rajčata prodával za 6 korun! „Kde jste je koupil? Kdo Vám je prodal tak levně?, “ táži se člověka vzhledem připomínajícího cizince. „Nevím neznám a česky nemluvím, “ drze odsekl. Už jsme téměř odcházeli, když nás doběhl a povídá: „Když koupíte 100 kg rajčat, dám Vám je za 5.80,-“ S lítostí mu sdělujeme, že rajčatový protlak máme sice rádi, ale bohužel jsme ztratili recept na jeho přípravu. To byla voda na jeho mlejn. „Recept Vám taky prodám! A když koupíte 200 kg rajčat dostanete ho zdarma.“ Nechceme nic a rychle mizíme.
„Konečně figura!, “ vykřikla kamarádka. Zbystřil jsem a viděl vysokého, pevně stojícího mladíka. Byl na krátko ostřihán a hladce oholen. Voják jak ze žurnálu. Predcizně vyskládané zboží, jasná obchodní strategie, ale malý výběr. Evidentně ještě prodával zboží z minulé sezóny. Jeho pevně stanovená pravidla, ale velmi malá schopnost reakce na změnu zákazníkovi potřeby, byla více než patrná. O diskuzi z jeho strany zde nemohla být ani nejmenší zmínka. Pokud neměl u stánku zákazníky, tak neustále kreslil grafy nákupů a prodejů na milimetrový papír a snažil se odhadnout, v jakou denní hodinu se co nejvíce prodává. Musíme chvátat, protože se z lampiónu ozývá výstraha před brzským uzavřením trhu.
Úplně na konci tržnice vidíme postaršího pána. Zkušenosti z něj jen srší. Nevábný vzhled sice zákazníky neláká, ale jeho inteligence a bystrost nás udivuje. Od lidí si vyslechneme, že díky svému vzhledu si vysloužil nepříliš pochvalnou přezdívku Bufeťák. Sám nám dává jedinou radu: „Kde se ostatní již rajčata nakupovat bojí, já nakupuji rajčata se slevou.“
No nic, musíme upalovat domů, protože mě čeká zítra další šichta u rumpálu. Návštěva nás natolik fascinovala, že se sem určitě vrátíme a pokusíme se blíže seznámit a pochopit jednotlivé osoby, hrající v tomto obrovském životním divadle.
Konec prvního dílu.
