Už jsem to tady myslím jednou psal. V souvislosti s výše uvedeným, si vždycky vzpomenu na Ala Bundu ze seriálu Ženatý se závazky, který se čas od času zasní a vzpomíná na to, jak na střední škole položil, v důležitém zápase touchdown. On sám ale také často vidí, jak ve světle jeho dalšího života, to bylo vlastně bezvýznamné. Proč o tom mluvím. Jde o to, že Evropa se ještě neprobrala ze své zaslepenosti svojí minulou slávou, která plynula z ekonomické, sociální, ale i vědní nadvlády, kterou měla nad ostatními kontinenty. Lidé v Evropě jsou zakonzervovaní, svým postojem, někde v 19. století. Myslí si, že to, čeho evropská civilizace dosáhla, je vrchol lidského génia a nikdy se to nedá překonat. Evropa usnula ve svém minulém úspěchu a nevšimla si, že svět se nepřestal otáčet. Pohodlnost a neschopnost přijmout myšlenku toho, že vývoj světa neskončil např. v roce 1950 vede k tomu, že nové technologie jsou považovány za výstřelky, nikoliv za něco, čemu je nutné se věnovat. Je pohodlnější říkat, že elektromobily jsou špatný nápad, místo toho, aby se na jejich bázi někdo pokusil vytvořit něco nového – lepšího. Je pohodlnější hrát si na trvalý mír, místo toho, aby se nepokrytecky rozběhl zbrojní průmysl v měřítku, který by mohl konkurovat tomu ve Spojených státech. Evropa si prostě žije v bublině svých minulých úspěchů, a s přezíravostí, jako ten největší mudrc, se dívá s despektem na všechny nové trendy, které se nezrodily na jejím území.
A tak se Evropa řítí do role skanzenu, kde ještě v roce 2300 budou jezdit auta se spalovacími motory, kdy bude vyrábět stíhací letouny, stále ještě čtvrté generace a kdy její bídný život budou z poza moře garantovat Spojené státy. Je ale otázka, jak dlouho, a proč by to vlastně dělali.
Michal Uma
