V současné době, se Evropa (rozuměj společnost), nachází na vrcholku kopce, na který se dlouhé roky škrábala. Unaveně stojí, rozhlíží se a diví, jak je možné, že jiné kontinenty (rozuměj opět společnosti), na okolních kopcích, jsou více či méně, ve svém úsilí výše, a ještě ani zdaleka nejsou na svých vrcholcích. Tento pohled pak vybízí k jednoduché otázce… „co se stalo“?
O čem, že to mluvím? Když na začátku 16. století Michelangelo maloval slavné fresky na stěny Sixtinské kaple, co se dělo u „mladších bratrů“, např. v Severní Americe, v Austrálii, v Koreji, v Japonsku atd.? Všichni dokážete posoudit, jak obrovský rozdíl v té době, mezi těmito místy byl, a to ve všech oblastech lidského života, o kterých jsem mluvil v úvodu.
Mám pocit, že Evropa uvízla v syndromu staršího bráchy. Jak jsem psal v úvodu, Evropa byla dlouhá staletí lídrem v hospodářském a společenském vývoji. Kdokoliv, kdo by mohl být konkurencí, musel by nejprve vyrůst po boku svého staršího bratra. A nejen to, musel by ho předčít. Tak si ten starší bratr říkal, že už z podstaty bude vždy vládcem situace. Jenže co se nestalo. Mladší bratr začal být šikovnější, důvtipnější a co víc, mnohem progresivnější, přičemž jeho vizionářství překonalo starosvětské smýšlení bratra staršího. Takže se jednoho dne stalo, že mladší bratr se mnohem rychleji naučil pronikat do moderních věcí, přizpůsobil se novým podmínkám, zatímco starší bratr se snažil udržet svůj život ve formátu světa, který mu vyhovoval a ve kterém se mu pohodlně žilo.
Existuje přísloví, které mluví o tom, jak někdo někde chvíli zůstal stát, a po nějaké chvíli už byl úplně jinde, než by být chtěl. Každý si občas rád odpočine, tím spíš, pokud si myslí, že už toho má za sebou hodně, a světu za dlouhá léta předvedl, co umí. Jenže to „umí“, to se s každým dalším dnem mění na „uměl“. Svět se totiž točí dál, a v něm, bohužel, se i starší bráchové nesmí zastavit.
Michal Uma
