Hráč profesionál ví, že jde v každé transakci o každou korunu, cent. Dlouhodobě se vše nasčítá a jak říkávala moje maminka – halíře dělají talíře. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem bývá velmi tenká. Zvláště při intradenním způsobu obchodování nebo při malém průměrném zisku na jeden obchod je třeba pečlivě zvažovat výši nákladů (to už vůbec nemluvím o scalpingu). Tentokrát ale nebudu zabíhat do přesných čísel a pomůžu si pár příměry z kurzového sázení.
1) Profík má několik partnerů, u kterých si může hrát. Vybral si několik tenisových zápasů a projde si nabídku partnerů. Například na konkrétní vítězství Veselého je nabídka kurzů 1,95 ; 2,05 ; 1,98 a 2,09. Pokud tedy chce vsadit a dále se podmínky ničím neliší, vsadí si u partnera s kurzem 2,09.
Když chci držet dlouhodobou pozici na nějakém páru a nepůjdu do ní „jen, abych si vydělal na pivo“, tak určitě projdu hodnotu swapů (i historicky vývoj v čase) u všech svých partnerů a dám tento obchod tam, kde jsou pro mě swapové podmínky nejlepší. Mám kamaráda, který si dobře vybral partnera pro dlouhodobé shortování EUR/CZK, a tak měl výdělek na swapech něco mezi 30-60 % zisku ze samotného obchodu. Popř. když se podmínky v čase u partnera podstatně změní, je vždy možnost přehodit pozici během 1-2 dnů jinam (bohužel zaplatím znova spread, ale to je život).
Pro mě s AOSy a intraweek stylem obchodování není velkým problémem zjistit skutečný stav věcí nasazením robotů u více partnerů najednou za zcela stejných podmínek. Po nějakém rozumném čase (3-6 měsíců) se snadno zjistí skutečný stav skluzů, spreadů (resp. komisí a spreadů). Často se i zjistí, že marketing a realita života jsou dvě různé věci, které k sobě mají sakra hodně daleko. Dalším logickým krokem je tedy vyhodnocení všech nákladů a jejich minimalizace.
2) Profík si vybere dopředu tenisové turnaje, na kterých chce sázet. Většinou hraje všechny grandslamy a pak velké turnaje. Pokud nemá profík nějaký insider zdroj informací, tak nehraje challengery (menší a hůře obsazené turnaje), u kterých se často sázkovka jistí tím, že si nechává větší marži proti většímu počtu překvapení či manipulací s výsledkem.
Tady k tomu bych chtěl přirovnat rozhodnutí, zda mám jít s AOSy na nějaký další instrument nebo ne. To zvážení, jestli při tomhle mém stylu obchodování (vysoká frekvence obchodů, délka obchodu hodiny, max. pár dnů) má smysl jít na instrument, který je nákladově hodně vysoko.
Příklad – CFD na akciové indexy. Hlavní (řekněme DAX, DJ, NQ) jsou v pohodě. Řekněme, že bych chtěl zkusit i japonský Nikkei225 a sestavme takovouto fiktivní tabulku:
Za mě nemá smysl jít do podobného (dosti korelovaného) instrumentu s pravděpodobně 2x náklady na spread při přibližně stejné dynamice a blízkých hodnotách indexu. Jediným možným plus je diverzifikace.
3) Profík sází spíše méně často a vyhledává příležitosti, které se mu zdají extrémně špatně ohodnocené. Raději na tyto zápasy dá do hry více peněz, a pokud tyto příležitosti nevidí, klidně si dá pauzu.
Vzhledem k nákladovosti se jednoznačně více vyplácí zmenšit počet obchodů a chodit si pro větší zisky. Obchodovat spíše strategie s vyšším profit faktorem. Čím je váš průměrný zisk na jeden obchod menší, tím více musíte být úspěšnější, abyste pokryli náklady a něco vám ještě zbylo do plusu. Dám sem pro zamyšlení dva „koláčové“ grafy nákladů – je z nich vidět, že se v tomto bodě musím hodně polepšit, moje náklady jsou zbytečně velké (tvoří 1/3 až 1/4 z „čistého zisku“). A dle mého názoru je tento bod č. 3 nejdůležitější ze všech výše uvedených.
Ať se daří!
Petr Kouba
