Když jsem potom trochu povyrostl, začal jsem v rámci svých možností o sděleních předávaných mi prostřednictvím těch pohádek přemýšlet. Nicméně co vám budu povídat, opět z toho pro mě nic moudrého nevzešlo. Potom ale, když jsem už měl svoje děti, díval jsem se s nimi na stejné pohádky a zjistil jsem, že je vidím trochu jinak. Bylo v nich něco, co v odrazu zrcadla nasbíraných zkušeností dávalo jiný obraz a význam, než jen pouhé vzrušení z dalekých a cizích krajů a všeho toho neznámého, co s sebou přinášejí. Najednou jsem v těch pohádkách začal vidět paralely k situacím, které jsem už sám někdy zažil. Viděl jsem v nich lidi, které jsem potkal a slyšel parafráze řečí, které jsem už slyšel. Prostě člověk dospěje a věci, které byly zpočátku jen zábavné, najednou začínají dávat i jiný smysl.
Už ani nevím, v jaké pohádce se odehrál příběh, o kterém budu mluvit, ale líbí se mi tolik, že se mi vryl do paměti asi nejvíce. A co víc, vždy si na něj vzpomenu, když mě někdo před něčím varuje, respektive varovat chce.
Ve staré krčmě, do které mezi došky zatéká a je jen náhodou, že kapky deště nepropadají do různě poškozených číší hostů, sedí v rohu starý námořník. Malý, shrbený stařík, který nemá ani jednu nohu dřevěnou, jak by se dalo čekat, a i ta páska přes oko mu schází. Nedbale oholený a vlasy dlouhé, že by i kdejaká rusalka mohla závidět. Je to spíš náhrada za jukebox, než aby to byl host a za hrnek rumu dokáže vyprávět příběhy, ze kterých všem dokola vstávají vlasy, pokud tedy nějaké mají, hrůzou. Sedí u stolu, zády ke všem ostatním a neustále něco mumlá, jen tak pro sebe. A pouze ten hrnek rumu ho občas přinutí pootočit se, poděkovat a začít vyprávět. Tak se jednou stalo, že mu někdo objednal celou lahev. On se otočil, poděkoval, dotyčného v pěkných šatech si změřil pohledem a zeptal se, co by chtěl slyšet. „Jak to bylo s lodí jménem St. Kryštof“ vrátila se k němu otázka, kterou zvědavec vyřkl s trochu sevřeným hrdlem, avšak i s dychtivostí a nedočkavostí. Námořník se z lahve napil, ale opět se otočil zády k publiku. Všichni si mysleli, že kromě poděkování a otázky se už nic nedozví. Chvilku ještě čekali, ale po pár minutách si opět začali hlasitě vyprávět mezi sebou. Jenže v tu chvíli se onen námořník ještě jednou napil, stoupl si, opřel se o stůl, pravou nohu dal na lavici, poškrábal se po bradě a začal vyprávět. Vyprávěl o tom, kam loď plula, kolik na ní bylo námořníků a kolik z nich bylo jeho kamarádů. Mluvil o tom, že ta loď byla nejlepší lodí v přístavech celého království. Vyprávěl o tajném úkolu, který jeho posádka měla a vyprávěl o osudu, který zapříčinil, že se z této výpravy nikdy nikdo nevrátil a nikdy se nenašla ani ona překrásná loď.
A proč o tom píši? Protože on řekl následující věty. „V dalekých končinách oceánu, uprostřed bouře, která trvala už týden, se objevila příšera, která celou loď i s posádkou stáhla pod hladinu a nikdo je už nikdy neviděl. Nikdo nepřežil. Nikoho a nic z celé výpravy nenašli“. No a já si říkám. To je co? Jenže když nikdo nepřežil a nikdy nikoho nenašli... jak je možné, že on ví o té příšeře? Nebyl tam, nikdo se nezachránil, ale víme, že v hlubinách tam něco žije.
A tak abych se aspoň trochu přiblížil k tradingu. Když vám někdy bude někdo vykládat o příšerách, které jsou s obchodováním spojené, zeptejte se ho, jestli vůbec ví, o čem mluví. Pokud ne, tak si ho i přesto vyslechněte, protože přeci pohádek není nikdy dost.
Michal Uma