Řekl jsem: „A teď ti to povím znovu, a řekni mi, co cítíš.“ Díval jsem se na Toma na druhé straně stolu a viděl jsem, jak se mu třesou oční víčka. Znal jsem jeho historii už dost podrobně a věděl jsem, že se teď vrací k tomu, z čeho má největší strach a co z něj dělá lidskou troku v těle svalnatého mariňáka. Tento člověk umí vzít celý strom do ruky a hodit jím o sto metrů dál, stačí aby se na mě jenom zamračeně podíval a vzdal bych jakoukoli potyčku s ním předem. Ale na forexu je jako malé dítě v malé plastové vaničce, ve které sjíždí vodopády nejvroucnější lávy dolů z vrcholu přímo smrtící sopky. Nepoužívá Stop Loss. Je to vzorec, který ho pokaždé pošle dolů. Zraní ho. Bodá jako nůž jeho vnitřní dítě. Je to také vzorec, který nehodná změnit.
Nejsem vyučený psychoterapeut. Oni by mi papír nikdy nedali. Já bych se totiž nechtěl učit všechny ty konvenční nauky, abych na ten papír dosáhl. Rebeloval bych. Kašlal bych na to. Nelíbil bych se jim. Zatrhli by moji praxi. Řekli by, že mé metody nejsou odborné a všeobecně uznávané. Dělají to tak se všemi, kdo jde k podstatě. Jít k podstatě znamená vyléčit se. Znamená to, že všichni ti experti v oboru psychoterapie a -atrie ztratí svou práci. To nikdy nedovolí. Dehonestovat. Zašlapat. Zničit. A kešovat chronické pacienty.
Řekl jsem: „Tome, tohle už jsme probírali. Máš to napsané v deníku. Ty víš, co to je. Jenom ti to přečtu. Prosím řekni mi, co to v tobě vyvolává, co všechno u toho cítíš. Je to důležité, ano?“ Přikývl a svoje ruce sevřel ve dvě pěsti. Věděl jsem, že ta jediná věta je pro něj snůškou emocí, které ovlivňují celý jeho forexový život a čekal jsem silnou odezvu. Četl jsem: „Tome, ty na forexu nemáš nikdy pravdu, ty nemáš pravdu, pravdu má jenom trh, jenom trh.“ Jeho tvář silně zčervenala a já jsem viděl, jak se silně chytil okraje stolu. Neuplynulo mnoho času a ten stůl se začal zvedat. A kdyby toto byl cartoon, viděl bych před sebou obrovského býka, kterému z nosu a z uší syčí ven mraky páry. Říkal jsem si, že tohle možná nepřežiju, ale alespoň dělám právě to, co jsem chtěl vždycky dělat – vrtám se v podstatě člověka, na jehož zbavení se okovů mi moc záleží.
Píše se rok 2009. Na světových trzích probíhá velká finanční krize, která se za pár let ukáže jako pouhý pšouk velké zadnice tohoto šíleného kapitalistického světa, když ukrojí akciím a dalším trhům spoustu hodnoty a pak je otočí na patě a pošle je zase nahoru a do nebe. Tomu říkám velká veřejná loupež. Řídili ji ti seshora. Jak krásné téma pro všechny konspirační teorie světa. A v tu dobu naproti mně seděl Tom. Ve své osobní krizi. Nejednalo se o žádný zanedbatelný pšouk. Určitě se cítil strašně na prd. Vřel a já věděl, že v tuto chvíli – byli-li bychom v ordinaci (vystudoval-li bych tuto problematiku oficiálně) – by nejraději vzal do svých dlaní mou kartotéku a přestěhoval by mi ji kam jenom libo. Tolik páry se nahrnulo do jeho těla – evidentně. A nejhorší bylo, že se tak cítil v restauraci v době oběda, ve které jsme toho poledne společně seděli.
Psychiatři, psychologové a psychoterapeuti jsou moji přátelé. Některé znám. A nejsou to šťastní lidé. Když jsem naposledy navštívil svou kamarádku, psychiatričku, položil jsem jí dotaz, jak bylo na dovolené, a v tom zazvonil telefon a já jenom uslyšel dlouhé ticho a pak: „Dobře, dobře, posílám tam záchranku. Prosím Vás, řekněte jí, ať to nedělá, řekněte jí, ať to vydrží, že jí navýším léky, že to bude dobré.“ Zvedla oči v sloup a vysela dál tiše na telefonu. Já jsem odešel. Nevěděl jsem, kolik lidí ještě v této neutěšené a nemocnou lidskou myslí vedené době bude chtít ukončit svůj život nějakým nedůstojným způsobem, který bude otisknut do karmy a pokračován někde jinde a jindy – ovšem z té samé startovní čáry. Protože učení se nevyhneme. Tento život je škola. Nic jiného. A jakýkoli ročník, v němž propadneme, jednoduše opakujeme.
Tom otevřel oči a řekl: „Tome, promiň, musím si dojít na záchod.“ Neřekl jsem nic. Jenom jsem pozoroval, jak silně napjatý je a bál jsem se, aby ho ty silné emoce a tlak neposlaly rovnou k zemi. KO. End. Vrátil se z toalety a měl hlavu celou mokrou. Sedl si a chvíli neříkal nic. Ani já ne. Tohle bylo moje první sezení a cítil jsem se jako hlupák. Proč to dělám? Mohl jsem toho člověka zabít jedinou větou. Vůbec si to neuvědomujeme, ale slova mají obrovskou moc. On mohl zabít mě. Nikdy jsem neviděl někoho tak vytočeného. Klienta a přítele. Ale přátelství je v tomto pudovém světě pravděpodobně jenom otázkou situace. Ještě nikdy jsem neviděl takovou reakci na to, že někdo nemá pravdu. Ale možná jsem se měl jenom dívat pozorněji. My všichni žijeme dva životy. Jeden na povrchu. A jeden svůj. Ten na povrchu je obvykle počestný a okázalý. Ten náš je nejčastěji kupa zmatků, pochybností, nejistot a emocí. Ale to nikdy neřekneme, protože ti, kdo to neřeknou mají status a klid. Fuck it!
Řekl: „Tome, promiň, musel jsem si jít dát sprchu do umyvadla. Strašně se ti omlouvám! Neměli jsme to dělat! Já jsem ti to říkal, že to nedokážu přijmout! Mám to tak už od dětství. Musím být perfektní. Nesmím dělat chyby, protože chyby dělá jenom idiot! Musím to vždycky dokázat ať to stojí co to stojí! Tak to do mě prali moji rodiče a celá tahle společnost! Já si prostě nikdy nepřiznám chybu a můžeš mi tu říkat co chceš a já jí prostě nepřiznám! Tohle nemá cenu Tome. Podívej se na mě. Třesu se tu a umírám jenom proto, že mi řekneš, že já nemám pravdu! A já vím, že asi nemůžu mít pořád pravdu, ale já zatraceně chci mít pravdu a nechci nikoho zklamat! Já prostě nedokážu přijmout, že se mohu mýlit, nebo že se dokonce mýlím. Nedokážu!“
Tom zvýšil hlas. Nevadí mi to. Je to součástí mojí práce. Vyvolat v klientovi vysoké emoce, poznat podstatu, a s tím potom pracovat. Dokud se jedná v rukavičkách, je lepší se na to vykašlat a jít někam na zmrzlinu a povídat si třeba o tom, jak je dneska hezky. Ostatním to ale vadilo. A protože je Tom robustní konstrukce a vypadal na to, že uzvedne 300 kilo z místa a nemá daleko k cholerice a agresi – nějak rychleji než obvykle doobědvali a vydali se kamsi do svých bezpečných kanceláří, kde žijí snad dodnes jako živé mrtvoly, plnící úkoly šéfa a obědvající v té stejné restauraci. Protože je to bezpečné. A forex je nebezpečný.
Alespoň jsme získali soukromí. Ale už jsme ho nepotřebovali. Tom vychladl. Já jsem zůstal na živu. Terapie dostala efekt. A číšník dostal dýžko. Zavřel jsem Tomův deník, posunul jsem mu ho přes stůl do rukou a řekl jsem mu, že v dnešní zkoušce obstál. A já také. Věděl jsem, že to, s čím jsem právě začal, nebudu chtít skončit. Věděl jsem, že budu chtít být průvodcem lidí na forexu, všech těch, kteří se nebojí otevřít všem možnostem a vysypat ze sebe démony, kteří vládnou jejich myslím a duším a dusí je, dusí!
Řekl: „Tome, změním se.“ Znělo to jako sci-fi. Ne, katarze přece nemůže být věcí okamžiku. Co my vůbec víme o čase? Čas probíhá a je, a čas stojí a vůbec není. Záleží na tom, jak žijeme. V minulosti a budoucnosti? Tedy nikde? Nebo v přítomnosti? Tedy ve věčnosti? Je možné zmáčknout ta správná tlačítka v člověku tak silně, aby změna nastala obrazně řečeno přes noc? Filosofie.
S Tomem jsme obědvali poté asi po půl roce. Změnil se. Ta moje první kritická psychoterapie byla pro něj jako semínko, které se vylouplo ze zlatého klasu a dopadlo na úrodnou zem. Tím zlatým klasem byly opravdové emoce a tedy opravdové uvědomění stavu věcí. Jedině to vedlo – vždy vede – ke změně. Začali jsme ordinovat odpuštění rodičům a této společnosti za to, co do něj zaseli a obchodní plán jsme posílili o fixní Stop Loss. Začali se dít zázraky na počkání. A pokání. Tom uvěřil v to, že nemá nikdy na trhu pravdu, a že nemá nikdy žádnou kontrolu nad tím, co bude trh dělat. Jenom nad tím, co bude nebo nebude dělat on sám. A všechno dostalo zajímavý směr. Narodil se trader.
Psychoterapie je věda podivná. Bojíme se zubaře, protože se bude rýpat v naší dutině ústní. A bojíme se kohokoli, kdo se bude rýpat v naši – nejčastěji – dutině břišní, protože odtud putují do našeho těla všechny ty emoce, je to náš druhý – a mocnější – mozek. Ten nahoře oproti tomuto neumí nic. A ten níže zase někdy umí úplné zázraky (velký smích). Nirvána.
Uplynulo osm let. Co dělám? Jsem zdokonalený v tom samém. Na půl jsem trader. A na půl jsem průvodce. Ale jenom pro ty odvážné. Ke mně nikdy nepřijde šampón. Zabilo by ho umýt si hlavu extraktem z forexových bylinek. Ego a status se myje výhradně něčím, co nikdy neodkryje šediny. Avšak šediny jsou pigmentem moudrosti. A zde bychom mohli začít nový článek a napsat to stejné, co zde zaznělo, i to mezi řádky, znovu a jinak – avšak se stejným významem.
S jakým významem? Tradeři, ponořte se do sebe, hledejte, hledejte, hledejte a najděte sami sebe!
A co já? Sedím tady u stolu a čekám na to, až mi budete chtít přestěhovat kartotéku (smích). A i ten číšník už ví, co se bude dít..
A co řešíte vy? Nebojte se a odpalte to v mojí vědomé přítomnosti (úsměv).
