Jsem člověk, který si prošel ohněm a vím jak. A všichni ti, kteří si spálili zatím jenom prst nad plamínkem svíčky nebo ztratili v celém tomto širokém a zmateném oboru svou nit, mi píší a žádají o cenné rady do dalšího byznys života. A já rád pomohu všem, kteří o podporu aktivně žádají. Takoví mají skutečný zájem a takoví mají největší předpoklady, aby to někam dotáhli.
Domluvili jsme si schůzku. Osobní setkání má svou moc – dva lidé si tak řeknou vždy to skutečně důležité a mohou ihned reagovat a vést myšlenky správným směrem. Setkali jsme se na neutrální půdě. To není standardní přístup ke klientům. Vymyslela to ona. Má ráda dobrou kávu a zná jednu příjemnou kavárnu v centru. Ok. Proč ne. Nové místo. Vůně kávy. Téma, které miluji. Super. Pojďme se sejít.
To místo bylo velké. Byla tam mramorová podlaha, obrazy našich předků, obrovský klavír, na který nikdo nehrál a příjemné kožené gauče. Tři číšníci. A já. Sám. Když jsem dostal do ruky ceník nápojů, pochopil jsem proč. Ona ještě nepřišla. Čekal jsem na ni. Udělal jsem si pohodlí. Objednal jsem si sklenku vína za cenu celé lahve výběrového vína a díval jsem se na ty obrazy. Samé vážné obličeje. Vůdci. Politici. Prezidenti. Proč se všichni tak tváří? Copak není život legrace?
Pak vstoupila do volného prostoru od pohledu zajímavá žena. Byla oblečená v byznys kostýmku, měla krátký sestřih a oči, které vypadaly sebevědomě a odhodlaně. To byla ona. Přistoupila ke mně a její úsměv mě okouzlil. Byl to úsměv člověka, který žije svůj osud a nebojí se nějakých životních patálií. Usmál jsem se také. A říkal jsem si, co takový člověk plný energie ještě potřebuje slyšet. Kdy nakoupit? Kdy prodat? A kdy nedělat nic? Tak uvidíme.
Posadili jsme se na gauč, objednali jsme sklenku vína pro ni a představili jsme se. Jmenovala se Eva. Omlouvala se za zpoždění a ukazovala za prosklenou okenní tabuli. Za ní stálo velké bílé BMW. Nemohla zaparkovat. Jezdila tu chvíli dokola a pak řekla jednomu tomu chlápkovi venku, jestli to může postavit sem. Pravděpodobně použila svůj brilantní úsměv, protože místo bylo pouze pro hotelové taxíky. Prosadila to a mohla zaparkovat. Tahle žena asi nebude typu „mouchy snězte si mě“.
Podíval jsem se na ni a hádal jsem jí něco okolo 35 let. Co asi dělá? Chce zvládnout trading, ale všechno nasvědčuje tomu, že něco dávno před tím už zvládla. Co to asi je? Podniká? Má bohatého manžela nebo milence? Je dědička po hodném bohatém starouškovi? A je to ten draze vypadající oblek, co má na sobě, a to auto tam venku, co mě vede k těmto myšlenkám, nebo to, co z ní vyzařuje, to vnitřní bohatství, které prostě nelze přehlédnout?
Jako každý profesionál si od začátku držela odstup. Ale já nejsem nebezpečný člověk. Jsem terapeut a mé záměry jsou přátelské a jenom ty nejlepší. Poznala to brzy a její brnění jsme brzy zahodili někam na mramorovou podlahu. Otevřela se. Povídala mi, jak jí to nejde, co všechno už pro forex obětovala. Povídala mi o tom, že to dokáže. Že ví, že uspěje. Že si nepřipouští jiný konec. Ale potřebuje malinké nakopnutí a správné vedení.
Neuvěřitelné. Vzpomínám na mnoho lidí, které znám, a kteří to vzdali příliš brzy. Vzpomínám na všechny lidi, kteří věřili, že investování bude jednoduché a všechno půjde hned dobře a k jejich největšímu prospěchu. A vzpomínám si, jak přišli první ztráty a oni to nezvládli, jak je to rozčarovalo, jak je to bolelo a jak věšeli své sny na rozviklaný hřebík v nějaké marnotratné zdi. Protože se báli, že ztratí ještě více. Báli se, že to je všechno lež a trhy je vidí a vždycky pracují jenom proti nim. Ale jediný problém byl vždy stejný. Vzdali to příliš brzy. Báli se. Místo toho, aby dále podpalovali svou zvědavost a urputně pracovali, přijímali svůj osud, který vůbec nebyl jejich osudem, a šli dále jinými cestami, které už vůbec nebyli cestami pro ně. Odtud jsem se sám naučil jednu významnou věc, kterou nikdy nedokáži vyjádřit dost jasně. Vytrvalost je vše. Vytrvalost je naprosto vše na forexu.
Tato žena vedle mě to měla. Můj obdiv. To se nevidí. Respektive na začátku vidím zapálenost u každého. Ale po nějaké době zmizí. Dnes lidé chtějí všechno hned, a když to nepřichází, rychle mění směr a hledají něco nového, rychlého, co jim přinese okamžitý užitek. Je to smutný pohled. Ale lidi nepředěláš. A každý dostane, co si zaslouží.
Měl jsem pravdu. Po sklence vína a asi půl hodině vzájemné konverzace, která vedla k pocitu velké vzájemné přízně, jsem se dozvěděl, že podniká. Neřekne v čem, protože je to velké a nemůže o tom mluvit, ale peníze pro ni nehrají roli. Nejde jí o peníze. Má jich mnohem více, než může kdy utratit. Neřeší. Chce to dokázat. Zvládnout tento těžký obor. Něco dělat. A dělat to opravdu dobře. A naplnit svůj život novým uměním a novými uspokojivými výsledky ze své práce. To mě překvapuje. Já to vidím úplně stejně jako ona, ale? Lidé přeci chtějí prachy, a když je mají, tak právě tam leží jejich pocit štěstí. Když je nemají, jsou nešťastní. Proč chce Eva klikat buy a sell, když nemusí. Když může trávit své dny na takových místech, jako jsme právě teď, a jediné nad čím může přemýšlet je, proč se všechny ty vážené mrtvé osoby na těch obrazech tváří jako Hitler ve válečné křeči.
Díval jsem se na ni, když dále mluvila o svých neúspěších na forexu. Pozoroval jsem její zapálený výraz v obličeji a její krásnou postavu, která už asi svedla mnoho mužů. A nemohl jsem se ubránit poznání. Bylo to tak jasné! Ona se už na trzích pohybuje roky. A stále jí to nejde. Hodně jí to nejde. Ale nepoznávám na ní depresi. Nepoznávám vůbec nějaké negativní emoce. Vidím jenom stejný zápal, jaký asi měla vždy. Přemýšlím o tom a všechno na světě je mi jasné. Každý, kdo to na forexu vzdal, by teď měl sedět tady s námi, dívat se na ni a poslouchat její slova. Do dubového prkna, proč jste to vzdali? Copak to nikdo nechápe? Copak existuje nějaký jiný byznys, který stojí více za to, než online obchodování na forexu? Copak záleží na tom, odkud jste k tomuto byznysu přišli? Copak nestojí za to vytrvat a udělat všechno, aby to klaplo? Copak nestojí za to se o něco prát? Něco zvládnout? A vydělat si tím na svoje sny a ještě k tomu na sny dalších lidí, kteří potřebují naší pomoc?
Eva přijela, abych jí pomohl. Ale ve skutečnosti ona byla člověk jako já. Ona měla už teď v sobě velkou moc pomoci ostatním. Ona nevěděla přesně, kde nakoupit a kde prodat, ale měla ten správný přístup. Věděl jsem, že systém jí naučím za krátký čas. A že to co už má v sobě, bych jí nemohl naučit. Nemohu předělávat lidi. To oni sami sebe musí měnit. A forex není jen o technice a o systému. Ne na sto procent. Když nemáte správný přístup, nemáte nic. Když máte z obchodování strach, nejste nic. Když pochybujete, nejste na forexu nic. Když nepracujete tvrdě, nemáte nic. Když sedíte u grafu a necítíte skutečnou radost, nemáte šanci. Když tomu nevěříte, forex nikdy nebude váš byznys.
Všechno je to v hlavě. Eva to tam měla. A já jí to nemohl hned říct. Jediná odpověď mohly být mé úsměvy a slova podpory, která jenom nepřímo říkala, že ona to dá. Jako kouč obchodníků jsem se právě toto naučil. Vedu lidi k úspěchům. K jejich úspěchům. Neříkám jim o nich všechno, co časem pozoruji. Vedu je k tomu, aby to oni uviděli sami. Sebepoznání, to že to uvidí v sobě sami, je to nejdůležitější, a já je o tento okamžik nechci připravit, chci je sem jenom dovést. V tomto smyslu jsem průvodce. Neříkám jim, kdo jsou. Rozpoznám to a vymyslím způsob, jak tam dojdeme. Nalezneme osobní cestu na míru, pak dáme na klacek zavázaný šáteček s buchtami, a rozejdeme se. Můj žák už našel svou cestu. A je na mě, abych ho po ní nechal jít. Sbohem a dolary.
Eva si hodila nohu přes nohu a objednala si vodu, aby neztratila body. Řídí ráda. A policisté jí hodně odpustí, i sklenku vína nebo dvě, když ji mohou zastavit a prohlédnout si při policejní obhlídce její auto, které si nikdy sami nebudou moci pořídit. Následovala další debata a vyvinul se vztah. Učitel a žákyně. Muž, který miluje forex a žena, která miluje forex. Těším se na všechna další setkání. Tentokrát vyberu místo já. Místo, kde je mnoho lidí. Nevěřili byste, co to je sedět s krásnou a sympatickou ženou o samotě po několika sklenkách vína na gauči ve vzdálenosti jenom několika centimetrů a nerušeni naprosto ničím. To už je nadšení jiného druhu. A někdy je dobré ho dusit, jak se dá, protože tento druh nadšení, to je zase úplně jiný byznys, však to sami znáte.
Co mi setkání dalo. Uvědomil jsem si, že to tak musí být. Mezi tisíci a tisíci lidí, které jsem už na forexu poznal, to tisíce a tisíce lidí nikam nedotáhlo. Ale já věděl, že tato žena má jistý úspěch. I když v současnosti ví o trzích jenom málo. Není třeba být encyklopedie, abychom se na trhu prosadili. Celé je to jenom o nás. A o našem přístupu. Když to jdeme prostě udělat, máme to jisté, protože vytrváme. Protože nám to stojí za námahu. Protože právě a jenom o tom to je. Setkání s Evou mě přivedlo k myšlence a pevné víře – už jenom potvrzení mé víry – že člověk, který to na trhu nikdy nezvládl, byl pokaždé jenom jediný člověk:
Člověk, který to vzdal.
Člověk, který to nikdy nevzdal, je úspěšný. V každém oboru. I na forexu. Život je stále stejný. Každý z nás dostává to, co chce. Proto nad sebou v tomto smyslu znovu přemýšlejte. Doopravdy chcete být úspěšní na forexu? Dělá vám ta představa skutečně radost. Cítíte tu moc? Je to to jediné a nejvíc, co chcete dělat? Pokud ano, jsou trhy vaše. Pokud jsou vaší motivací jenom peníze a necítíte při tom v těle žádnou elektriku, raději dělejte něco jiného. Tohle není na body jako na silnici. Budete zbytečně ztrácet čas.
Forex je ten nejlehčí nejtěžší byznys, jaký poznáte. Musíte ho milovat, abyste s ním vydrželi.
Velké bílé BMW, luxusní kostýmek a bohatý důchod v 35 letech je možný. I na forexu. Ale jenom pro někoho. Jenom pro toho, kdo si za tím jde. Kdo s tím a pro to žije. Já a Eva žijeme pro tento byznys. Přidejte se. Dveře jsou otevřené.
Tomáš Vobořil
