Oslabující tempo růstu trhů prohlubuje obavy a zvyšuje riziko, že politika současného kvantitativního uvolňování na vícero místech najednou povede k sebedestrukci a národní banky dovede do bludného kruhu konkurenční devalvace měny. Příkladem může být dnešní rozhodnutí švédské centrální banky posunout sazby hlouběji pod nulu, i když banka dobře ví, že v zemi roste úvěrová bublina spolu s cenami nemovitostí. Je skutečně dosažení inflačního cíle důležitější, než všechny ostatní hrozby, které politika negativních sazeb přináší (zejména růst úvěrů, destabilizace bankovního sektoru. Negativní sazby jsou vlastně daní pro banky).
Největším rizikem je pro světovou ekonomiku aktuálně politika devalvace měny v Číně. Ta je zdrojem exportu deflace do zbytku světa, proti níž centrální banky tak usilovně bojují. Vzhledem k situaci, která na trzích vládne, by pak depreciace čínské měny měla značný dopad na všechny ekonomiky.
Zásadní problém centrálních bank vyvstává v okamžiku, kdy se jejich měnové nástroje začínají pohybovat v prostředí nulové úrokové sazby. Toto prostředí je totiž relativně neprobádané, je jen částečně účinné a jejich účinky se mohou navzájem vyrušovat. Výnosy z kvantitativního uvolňování peněz se snižují s každým dalším kolem intervencí, zatímco výrazně záporné úrokové sazby zvyšují riziko finanční nestability.
Používání devalvace měny, jako klíčového nástroje intervence centrálních bank ve velké míře tak může vést k měnové válce. Pokud tedy směnný kurz nefunguje tak, jak si hlavy centrálních bank přály, kámen úrazu bude zakopán mnohem hlouběji. Stejně tak politika uvolňování nevyřeší ani zásadní problém vysokého státního dluhu některých zemí, který brzdí růst a inflaci. Je pouze na centrálních bankách, kam až jsou ochotny zajít pro dosažení svého cíle. Jde tady o inflaci nebo souboj devalvací měn? Nebo chtějí banky devalvovat vlastní měny jen, aby dosáhly natolik vytoužené inflace?
