Když se nad tím člověk zamyslí, je to téměř nepochopitelné, na jak naivním základě funguje globální finanční systém. Když někdo někomu uvěří, že daná věc má takovou nebo takovou hodnotu, tak ji prostě má. Vezměme si například platidla. Bankovky, mince... nic na nich není. Jejich výrobní hodnota, do které jsou zahrnuty mnohdy desítky ochranných prvků, je vyšší, než hodnota nominální, tedy hodnota, kterou vyjadřují. Vzpomeňme si, jak to celé vzniklo. Před mnoha tisíci lety někdo rozhodl, že např. 5 gramů zlata bude mít určitou hodnotu. Vyrazil z něj minci a bylo bez debaty, co jsme drželi v ruce. Bylo to prostě 5 gramů zlata. Když se někdo v té době pokusil podvádět a upiloval jeho část, spravedlnost byla rychlá a kat mu odebral také část, ale z něj, třeba ruku. Změna přišla s papírovými penězi. Někdo zjistil, že než s sebou tahat hromady kovu, i když cenného, je lepší vystavit určitý druh směnky, který stvrzoval, že vystavitel disponuje onou hodnotou i ve zlatě. A tady už začíná ona důvěra. Našel prvního, který mu uvěřil, že to zlato skutečně má, respektive, že se ho nezbaví před případným zpětným proplacením oné směnky – bankovky. A tak to šlo dál, a jak se finanční trhy vyvíjely, tak se vydávání směnek - bankovek krytých zlatem ujal stát a garantoval, že ty papírky mají někde v trezorech skutečnou protihodnotu.
V dnešní době zlatý standard neplatí. Zásoby zlata prostě nejsou tak velké, aby pokryly množství peněz v oběhu. A tak všichni, i ti kdo na finančních trzích neobchodují a myslí si o tom, že se jedná o ruletu, tak i oni každý den vkládají svojí důvěru do toho, že ten papírek s nápisem 100 má opravdu takovou hodnotu. No a protože se nám podařilo zrelativizovat takovou důležitou věc, jako je platidlo, tak potom už může být na důvěře založené úplně cokoliv. A finanční trhy to ví a tak s tím také pracují.
Nedávno jsem viděl, už po několikáté film, který se jmenoval Den před krizí – v originále Margin Call. Pro ty, kdo ho neznají, odehrává se v předvečer finanční krize v osmém roce. Firma, která vytvářela finanční deriváty založené na hypotékách zjistila, že díky různým okolnostem už jejich obchodní model nefunguje a tak se rozhodli všechna aktiva prodat a to během pár hodin a to i s velkou slevou, jen aby se jich zbavili. No a v jednom okamžiku přišel ten výstižný dialog, kdy prodávající říká „moje ztráta je tvůj zisk“ (ztráta na tom obchodu byla opravdu velká) a z druhé strany „co se děje?“. Prodávající „a není to jedno?“. A kupující s klidem v hlase „vlastně ano, beru to“. Netvrdím, že finanční trhy fungují přesně takto, ale určitá podobnost v tom je.
Příkladů důvěry a nedůvěry je v historii mnoho, včetně jejich následků. Období, kdy přehnaná důvěra hnala hodnotu čehokoliv do astronomických výšek a nedůvěra potom udělal z boháčů chudáky je velké množství. Za všechny třeba 1637 – tulipománie (mluvil o ní i Gordon Gekko ve filmu Wall Street II) nebo 1929 - Great Crash na New Yorské burze.
Když se nad tím člověk zamyslí, je ten sytém tak nebezpečný, až se o tom nechce ani přemýšlet.
Michal Uma
