Rusko zbankrotuje během necelých 24 hodin, poprvé od roku 1918. Kdo ale bankrot vyhlásí?

Hodina ruského bankrotu nadchází. Odbije v pondělí brzy ráno středoevropského času. Tento bankrot však bude jiný. I proto je otázkou, kdo jej vlastně oficiálně vyhlásí.

Běžně státy bankrotují tehdy, když nemají peníze nebo ochotu svůj dluh věřitelům splácet. Rusko však peníze má. A má i ochotu. Jenže země Západu jej chtějí vytrestat za to, že vede válku na Ukrajině. Zablokovaly mu tedy všechny způsoby, jak mohlo své závazky vůči věřitelům vyrovnat. Mohly tak učinit proto, že v mezinárodním finančním systému má hlavní slovo stále Západ. Klíčové mezinárodní banky i vypořádací střediska jako Euroclear nebo Clearstream, stejně jako systémy typu SWIFT, umožňující rychlé přeshraniční platby, jsou totiž právě v jeho rukou – tedy v rukou zemí typu Spojených států, zemí EU či Británie.

Půjde tedy o technický bankrot. Rusko totiž má prostředky na to, aby mohlo řádně uhrazovat své běžící splátky. A uhrazovat je chce. Úhradu však znemožňují sankce. Nastává tak paradoxní situace, kdy Rusko deklaruje připravenost dané splátky uhradit, avšak v rámci mezinárodního bankovního systému je mu to v důsledku sankcí samotným Západem znemožněno. Západ tedy Rusku vlastně sám zakázal, aby mu dluh splácelo, a na základě toho se Rusko ocitne v bankrotu.

Západ přesto argumentuje, že to, zda Rusko zbankrotuje či ne, je jen jeho volba. Vybralo si však válku. A setrvává v ní. Pokud by se vybralo mír – či alespoň podnikalo zásadní a věrohodné kroky k míru vedoucí –, Západ by mezinárodní finanční systém odblokoval a Rusko by mohlo začít svůj dluh zase řádně splácet, a být tak řádným členem mezinárodní komunity. Rusko takto ale zbankrotuje proto, že jej Západ za řádného člena nemá. Má jej naopak za vyvrhelský stát, s nímž nechce mít nic společného, tím méně s ním obchodovat a půjčovat mu. Splátky ruského dluhu – včetně těch západním věřitelům – však splatnosti nepozbývají.

Mohou to tedy být právě západní věřitelé samotní, kdo oficiálně ruský bankrot vyhlásí. Prostě proto, že řádně nedostanou peníze, které jim Moskva dluží.

Běžně, při běžných bankrotech to jsou ratingové agentury, které platební neschopnost oficiálně vyhlašují. Ty totiž dlužníka dlouhodobě sledují a posuzují z hlediska jeho možností dluh splácet, tedy z hlediska takzvané bonity. Jenže západní sankce znemožňují klíčovým světovým ratingovým agenturám Rusko takto sledovat a posuzovat. Takže to tentokrát nemohou být ratingové agentury, kdo bankrot oficiálně vyhlásí.

Místo nich mohou bankrot vyhlásit klíčové mezinárodní banky, fondy a další finanční společnosti, které jsou momentálně členy Výboru pro posuzování úvěrových derivátů při Mezinárodní asociaci pro swapy a deriváty. Jedná se například o banky Bank of America, Barclays, BNP Paribas, Citibank, Credit Suisse, Deutsche Bank, Goldman Sachs nebo JP Morgan Chase či o fondy a další finanční společnosti jako AllianceBernstein, Citadel Americas nebo PIMCO (úplný výčet zde). Právě tento výbor už začátkem června shledal, že Rusko vykazuje známku platební neschopnosti. Při jedné ze splátek svého dluhu na poslední chvíli, jíž letos před 4. květnem těsně odvrátilo bankrot, zapomnělo uhradit úrok z prodlení. Šlo o částku necelých dvou milionů dolarů. Jednalo se tak o relativně zanedbatelnou částku a navíc jen úrok z prodlení. Během necelých 24 hodin však Rusko vykáže platební neschopnost ve věci splátky samotných úroků z dluhu, což je mnohem závažnější známka bankrotového stavu.

Na svůj dluh vůči zahraničním věřitelům Rusko zbankrotuje vůbec poprvé od začátku roku 1918.

Jedná se o mimořádnou událost, jež se stane milníkem v novodobých hospodářských dějinách Ruska. I jen takzvaný technický bankrot může navíc vážně zkomplikovat celou ekonomickou budoucnost Ruska, pokud by se někdy chtělo vrátit zpět na mezinárodní finanční trhy; muselo by totiž třeba počítat s tak jako tak citelně navýšeným úrokem na svém dluhu.

Dnes o půlnoci newyorského času, tedy v časných ranních hodinách pondělních času středoevropského, Rusku doběhne třicetidenní ochranná lhůta, která začala nabíhat poté, co země řádně neuhradila jednu ze splátek svého dluhu zahraničním věřitelům. Tato konkrétní splátka je v objemu zhruba 100 milionů dolarů. Kreml uvádí, že se o úhradu dané splátky pokoušel, západní sankce však znemožnily její kompletní uskutečnění.

Dne 25. května totiž Rusku skončila výjimka, kterou mu americké ministerstvo financí udělilo, aby mohlo americkým investorům splácet svůj dluh dokonce i po invazi na Ukrajinu a v návaznosti na ni uvalených sankcí. Jakmile tato výjimka skončila, v podstatě neexistuje způsob, jak by mohli američtí věřitelé řádně získat ruskou splátku, jež jim náleží. Pokud země řádně nesplatí své závazky vůči věřitelům – a pokud tak neučiní ani během ochranné, dodatečné lhůty –, ocitá se v platební neschopnosti. Tady v bankrotovém stavu.

Americké ministerstvo financí letos 25. května těsně po půlnoci newyorského času zakázalo přijímat americkým bankám a jednotlivcům splátky od ruské vlády. Ukončilo tak zmíněnou výjimku, na jejímž základě američtí věřitelé Ruska mohli i po uvalení sankcí nadále přechodně přijímat ruské splátky. 25. května ale tato výjimka skončila, v souladu s plánem nastíněným v době uvádění sankcí letos v zimě, po únorové invazi Ruska na Ukrajinu.

Rozhodnutí administrativy USA znamená, že Washington raději nechá Rusko zbankrotovat. Zavrhuje tedy možnost, že by Rusko postupně vyčerpávalo své rezervy na splátky dluhu, a nemohlo je tak využít třeba k financování války na Ukrajině.

Pokud Rusko dnes po půlnoci, resp. zítra brzy ráno opravdu zbankrotuje, půjde o první bankrot země vůči zahraničí od dob, kdy vůdce bolševiků Vladimir Iljič Lenin stornoval carský dluh poté, co roku 1917 stanul v čele Rady lidových komisařů.

Bankrot však vskutku nelze chápat doslovně, jde opravdu o technický bankrot. Rusko bude mít nadále možnost financovat válčení na Ukrajině, například skrze příjem z vývozu energií, zejména plynu a ropy, do zemí EU.

Jen za svůj export fosilních paliv utržilo Rusko během prvních sto dnů války na Ukrajině celkem 93 miliard eur. To odpovídá zhruba 2300 miliardám korun. Částku uvádí studie finského Centra pro výzkum energie a čistého ovzduší, kterou tento institut zveřejnil v polovině června.

Podle studie se EU stála během prvních sto dnů války odběratelem celkem 61 procent celkového ruského vývozu fosilních paliv, tedy zejména zemního plynu a ropy. Země EU pořídily v Rusku během ukrajinské války fosilní paliva za zhruba 57 miliard eur, což odpovídá přibližně 1400 miliardám korun. Znamená to tedy, že během války platí EU Rusku za fosilní energie průměrně zhruba 14 miliard korun denně. 

Vývoz fosilních energií do EU tak nyní představuje hlavní zdroj příjmů ruské státní kasy. Z důvodu sankcí a právě nadcházejícího státního bankrotu si totiž může Rusko jen obtížně, pokud vůbec, půjčovat na dluhopisových trzích.

Stěžejními dovozci ruských energií jsou během války země patřící k největším ekonomikám EU, Německo a Itálie, a pak také Čína. To jsou tedy nyní hlavní faktičtí sponzoři bankrotujícího Ruska. Zajišťují, že Rusko bankrot bezprostředně prakticky nijak nepocítí.

Rusku k historicky rekordně vysokému objemu příjmů z vývozu značně dopomáhají vysoké ceny energií na světovém trhu. Průměrné ceny ruského vývozu jsou podle zmíněného finského institutu o přibližně 60 procent výše než ve stejnou dobu loňského roku, což Rusku umožňuje zcela potlačit nepříznivý dopad západních sankcí právě v oblasti obchodu s fosilními palivy.

Některé země navíc dokonce v době války navýšily svůj odbyt ruských fosilních paliv i hlediska ryze množstevního. Více tun, barelů či megawatthodin ruských paliv tak nyní nakupuje nejen Čína, Indie nebo Spojené arabské emiráty, ale také Francie, uvádí Centrum pro výzkum energie a čistého ovzduší.

Například v případě Francie jde podle finského institutu o vědomé rozhodnutí odebírat ruskou energii i v době války, neboť odběr Francie se většinově uskutečňuje na základě krátkodobých, nikoli dlouhodobých kontraktů. Krátkodobé kontrakty jsou takové, které se často nasmlouvaly už během války a pokud by Francie chtěla, mohla od nich také po invazi Ruska na Ukrajinu odstoupit.

Platební neschopnost čili bankrot spočívá tedy spíše v tom, že Rusko ztratí přístup na mezinárodní kapitálové trhy. Dramaticky mu zdraží obsluha dluhu a náklady půjčování si dokonce i třeba od čínských investorů. Bez toho bude obtížné získávat pro Rusko peníze na investice a zajišťovat ekonomický růst. Rusové se proto musí připravit na hluboký propad životní úrovně. Bankrotový stav Ruska může trvat třeba jedno desetiletí. 

Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom, Trinity Bank