Jako full-time trader v podstatě nepotřebujete nic jiného než dobrý notebook (a připojení LTE / wifi). Notebook je celá vaše pracovní kariéra, to co se odehrává mezi těmi čtyřmi rámečky, je celý váš svět. A tak si asi dovedete představit jaké to je, když si pořizujete nový. Je to jako svatba. Máte vybranou komp-tnerku a těšíte se na to, až v té prodejní kapli natáhnete místo prsteníčku ukazováček a ukážete jím na tu mašinku, kterou si chcete vzít za forexovou nevěstu. Pociťujete čistou radost a těšíte se na společnou budoucnost, kterou si představujete jako naprosto bezproblémovou a zářnou a až navěky. Já jsem se rozhodl tento obřad tento týden absolvovat a teď po tom všem jenom zpětně přemítám o tom, jak skutečně časté je ono nepravděpodobné. A jak k nasxxní to je, když se vám to stane u tak důležité věci jako je váš notebook hned dvakrát za sebou, u kousku, jehož cena by měla znamenat hardwarovou nesmrtelnost.
Chci pro sebe to nejlepší, protože s počítačem trávím opravdu hodně času. To nejlepší, co si může normální smrtelník pořídit, je Thinkpad X1 Carbon v té nejvyšší specifikaci. Lehký jako pírko. I7 Kaby Lake Refresh. 32 GB ram. 1 TB SSD. Tenké rámečky. UQHD obrazovka. Výdrž na baterii 15 hodin. Příjemný dotek karbonu. Cena téměř sto tisíc korun. Šel jsem si pro něj do obchodu Lenovo a byl jsem nadšený. Na takový notebook se objednáváte předem a čekají tam na vás málem s červeným koberečkem, uvaří vám kafíčko, pobaví vás situačními vtipy a do tašky vám přibalí spoustu dárků, které pak doma rozbalíte, a říkáte si, že by vám místo tužky a hrnku a blbostí mohli přibalit alespoň záložní bluetooth myš. Všechno bylo OK a já jsem si na konci toho všeho řekl: tak a je to, jdeme pracovat miláčku (úsměv). Instalace. Přenos souborů. Natočení mého dalšího public videa. Poslech. Ticho. Znovu poslech. Znovu ticho. Zase poslech. WTF? Audio znělo, jako bych ten notebook hodil pod vodu. Nastavení. Ne. Nic. Frustrace. Nepravděpodobné šlo z toho roomu až domů se mnou.
Když se oženíte, tak asi hned druhý den tu manželku vracet nechcete, že ne? Vrátil jsem se do toho roomu a na „mém“ notebooku se vystřídal celý peloton techniků (to byste asi také nechtěli, aby se stalo v novém manželství, že – úsměv). Karolína – paní prodavačka – byla ve stresu, protože věděla, že jsem naštvaný (hrál jsem to, neumím být naštvaný, na to studuji zen už hodně dlouho – smích) a že to nemohu vrátit. Padl návrh reklamace a tento návrh jsem zavrhl. „Pracoval jsem s ním 1 minutu – WTF?!“ A tak postupně dorazil další peloton techniků a bylo to jedno velké diagnostické bukkake. Karolína stále opakovala, že toto se v celé historii jejich roomu ještě nestalo, nezaujatí a apatičtí technici stále opakovali, že tohle je chyba zvukové karty, která je ovšem zabudována v základní desce a celé to musí být vyměněno. Já jsem stále opakoval, že je pátek a já musím pracovat a natáčet nový díl video-učebnice a nemám čas na kraviny. Veselá atmosféra, jen co je pravda (smích).
Otevřely se dveře a všichni zvedli hlavu, podívali se tam, a utichli. Vstupoval zhuleně vypadající černoch s batohem na zádech. Ticho. Říkal jsem si, co je, to jsme pořád tak xenofobní národ? Sedl si na pohovku a jenom se tak líbezně smál. Karolína udělala takový obličej, ze kterého bylo jasné, že toto je pravděpodobně další nasxxný zákazník. „Bože už je tady zase,“ řekla. Technici pokračovali v řešení poruchy a Karolína mi začala vysvětlovat situaci: „Ten tady byl včera. Sedl si tu a četl nám něco z německého slovníku. My tu německy neumíme! Chtěli jsme ho vyhodit, ale nechtěl jít. Zavolali jsme na něj policajty. Rvali ho odtud hodinu! Chytal se nábytku, počítačů, kliky u dveří, nechtěl ven. A už je tady zase. Ach jo.“ Řekl jsem, že vypadá buď zhuleně anebo unaveně. Řekla, že je to uprchlík, který u sebe nemá vůbec nic, jenom prázdný batoh a iphone. Pochopil jsem, z čeho je tak unavený. Cestoval pravděpodobně už dlouho (omluva pro ty, co nemají rádi černý humor, který miluji – úsměv). Nepravděpodobné. Jste v mekce techniky uprostřed civilizace a řešíte tam, že to nefunguje. A pak si uvědomíte, že nic nefunguje. Celé tahle drahá a bohatá civilizace má poruchu na základní desce. Ten uprchlík je toho symbolem. Uplynulo pár chvil, zvedl se, řekl německy „já se vrátím“ a odešel. Díval jsem se přes okno, jak jde přímo doprostřed pražské magistrály v dopravní špičce a chodí mezi zběsile troubícími auty s tím stejně nepřítomným výrazem. Bylo mi ho líto. V mysli se mi zase vyobrazil ten fixou nakreslený obrázek v jednom voze metra: postava vyobrazená na šibenici a textem „kill merkel“. Tento také asi cestuje za Angelou. A učil se německy. Ale jestli bude putovat takto magistrálou, asi ho dostihne osud rychleji, že tam dojde.
Úplně jsem zapomněl na počítač. Karolína mi nabídla výměnu a řekla, že mohu být klidný, že nový kousek bude fungovat bez obav. Měl jsem jisté obavy, že by mohla být vadná třeba celá série, ale nakonec jsem jí uvěřil a vzal jsem si novou krabici, vyslechl si mnoho omluv a odešel těmi dveřmi vstříc počítačovému osudu, stejně jako ten zmatený chudák chvíli přede mnou. Radost a víra v to, že je skutečně nepravděpodobné, aby to nyní neklaplo. Unboxing. Instalace. Nahrávání videa. Poslech audia. Ticho. Poslech. Ticho. Ještě jeden poslech. Představa jak moje ruce berou ten notebook, zkoncentrují vší svou sílu do pořádného švihu a hodí s tím notebookem o zeď! Jediné, co mě snad zastavilo, byla představa, že je vyrobený z karbonu a testován v armádních podmínkách a toto asi nebude problém, aby to přežil. Zvuk jako pod vodou. Připadal jsem si jako naprostý blázen. Nepravděpodobné. Už zase. Vzpomínka na slova Karolíny: „Tohle se prostě neděje.“ Zdá se mi to nebo mi tím život chce něco říct? Odpověděl jsem si, že mi tím chce říci, že tenhle notebook nepotřebuji. Že mi stačí cokoli, co má kruci klávesnici a monitor a co zvládne browser, excel, word a krátká videa. Že jsou lidé, kteří nemají nic, nemají domov, rodinu a ani nic v batohu. Mají jenom iphone. A já tady řeším luxusní notebook, který udělá tu stejnou práci jako každý jiný notebook. Luxusní bydlení. I když člověku stačí obyčejný byt. Auto v nejvyšší výbavě. I když vás dobře sveze i to v té nejnižší výbavě. Archivní víno. I když vás úplně stejně intoxikuje i to jakostní. Řekl jsem si „fuck it!“
Přijel jsem do roomu, kde mě nečekali. Červený kobereček zahozený ve skladu a zamčené dveře. To kvůli nájezdům uprchlíků, kteří tam chtějí sedět, spát, nabíjet iphony a chodit na záchod (vážně). Když mě uviděli, bylo vidět, že nebyli rádi. Ani já jsem nebyl rád. Ale odemkli (smích). „Stejná porucha,“ řekl jsem suše. Slyšel jsem jenom, jak se všichni hluboce nadechli. Nepravděpodobné. Ale přesto realita. Peloton techniků. Diagnostické orgie. Stejná chyba. Stejný návrh. Stejné odmítnutí. Emoce a hádka z jejich strany. Zvýšený hlas z mé strany (ale jenom pro adaptaci ke vzniklé situaci, jinak bohorovný klid – úsměv – neboť ta částka pro mě není tolik významná, asi více ten princip). Argumentační peripetie. Telefonáty nahoru. Neoblomní šéfové i účetní. Další peripetie. Další telefonáty. Černoch ťukající na zamčené dveře. Zhulený výraz. Rozohněná Karolína (to jí slušelo). Technici se staženými ocasy, uklízející svá těla za dveře. Svolání šéfa. Scéna. Další ťukání uprchlíka. Ujištění, že neodejdu, stejně jako ten „kámoš“ za prosklenými dveřmi, dokud nepřistoupí na moje podmínky, které byly jednoduše navrácení peněz. Dohoda. Peníze zpět mínus dph. Dvacet jedna tisíc v prxxli a žádné pc. Skvělé. OK. Udělejme to tak. Šéf měl rudou hlavu a Karolína úplně bílou. A ten černoch stále černou. Situace v extrémních limitech. Šéf práskl dveřmi a Karolína otevřela kasu. Uprchlík zbystřil. Bylo vidět, že by se mu kus z toho obsahu jistě hodil. Ale dobře věděl, že z toho mít nic nebude. Nepravděpodobné. Karolína mi pětkrát přepočítala zbývajících asi osmdesát tisíc a třásly se jí u toho ruce. Utěšoval jsem ji, že už je po všem a ať už to nepočítá, že jí věřím. Ten balíček mi obalila tenkou gumičkou a dala mi ho do ruky. Ještě podpis. A hotovo. Řekl jsem jí, že přijdu někdy v budoucnu a něco si od ní koupím a že ji zase rád uvidím. Neřekla mi na to nic, jenom se rozloučila, ale věřím, že ví, že si k ní zase přijdu nějakou tu mašinku koupit. Do třetice všeho dobrého – jak se říká.
Vyprovodila mě. Odemkla mi dveře. A v zásadě mě vpustila mezi uprchlíky. Já jsem byl teď také uprchlík. Cítil jsem se tak. I když bych asi nemusel, protože chyba nebyla na mojí straně. Ale nemám tyhle situace rád. Hlavně, když se lidé nechtějí rozumně domluvit a dlouho jim to trvá – hlavně těm, co žijí s iluzorní ego-nálepkou, že něčemu šéfují (smích). Držel jsem v ruce ty peníze. Uprchlík to viděl. A viděli to i další a vynořili se jakoby odnikud. Dva pánové v oranžovém kosili křoví u silnice, ale odtud to asi nebylo. Neuměli nic anglicky. A to, co říkali německy, znělo jako bengálská němčina, tedy jako nic srozumitelného. Ale něco říkali. Díval jsem se jim do očí a cítil jsem tu exotickou příchuť dálek. Tu humanitární krizi. Vzpomněl jsem si na všechny ty časy, kdy jsem četl noviny o válce, uprchlících, nenasytnosti a debilitě amerického prezidenta, který na twitteru zabíjí lidi na východě bez ustání (svoje i ty cizí), humanitní Evropě, kterou to humanitní založení nyní vede do záhuby, bohaté tetičce Merkelové, o katovi Erdoganovi, a celé té zmatené, nevědomé, apatické a lhostejné politické reprezentaci v každém státě, kam se podíváš. Vždycky jsem chtěl něco udělat. Ale co může udělat jednotlivec? Co konkrétního? To co dělají všichni? Jít na diskusi a psát tam kanály hloupostí? Charitu? Přispívat na něco, co se ztrácí v ničem, stejně jako když platíte daně státu? Nedělat nic? Nevěděl jsem.
Ale teď jsem věděl. Život mě postavil do situace – zatraceně nepravděpodobné – kdy jsem mohl něco udělat. Pro konkrétní lidi. Kteří jsou „produktem“ této temné a zběsilé doby. Posílila to i vzpomínka, jak jsem chtěl hodit ten notebook o zeď a to vědomí, že teď už ho nemám a je mi líp, a také vzpomínka na to, že si stát zase schroustl dvacet jedna procent a nikdo z toho nemá nic. Jenom úředník. Zase. Najednou jsem se cítil zase jako člověk a jako jednotlivec, který může něco změnit, něco tak strašně málo v tom celém kolosu světa, ale něco tak hodně v tom soukolí života jednotlivce. Zvedl jsem ruku s tím balíčkem omotaným gumičkou výše. Ti lidé na cestě okolo mě udělali něco jako kolečko s místem, ze kterého jsem mohl ještě uprchnout – dávali mi tu možnost. Ale já jsem jí nechtěl využít. Díval jsem se na ty zoufalé a prosebné výrazy v jejich očích a skrz sklo na zvědavé a nechápavé pohledy těch zamčených prodavačů a techniků a šéfů, kteří jako by tušili ale nevěřili tomu, co se chystám udělat. Podal jsem ten balíček tomu uprchlíkovi. Poprvé jsem ho viděl se usmát. A ostatní také. Vím, že si ti uvnitř o mě v tu chvíli pomysleli, že mě snad přepadli (a určitě volali policii) a nebo že jsem se dočista pomátl. Vím, že si ti venku o mě zřejmě mysleli, že jsem mesiáš nebo bůh nebo tak něco. A nebo možná vůbec netušili, že to je tolik peněz, kolik jim vystačí na mnoho dobrých dní v západní Evropě. Bylo mi jedno, co si myslí ti a ti. Pocítil jsem něco velkého. Nedá se to popsat. Něco jako pocit, že skutečně pomáháte. Že vám to za to stojí. A že někdy je dobré, ba nutné, dělat v životě naprosto bláznivé a nepravděpodobné věci, protože tím, že dáváte, dostáváte, a překonáváte sami sebe, rostete, přibližujete se neviditelným fundamentům, které stále plují kolem nás, ale my je nevidíme a necítíme, protože jsme pohlceni v této materiální šlamastice.
Odešel jsem. Bez počítače. A bez peněz. Neměl jsem nic. A cítil jsem se skvěle. To je nepravděpodobný pocit v takové situaci. A přesto to byla pravda. Došel jsem domů a nahrál jsem novou video-učebnici na starém počítači. Byl jsem ještě plný toho dobrého (všeobecně vnímáno špatného), co se mi stalo, a můj výklad měl úspěch u mých studentů. Dostal jsem nádhernou zpětnou vazbu plnou entusiasmu.
A na co si z toho nejvíce vzpomínám teď po tom všem? Na Karolínu. Když mi prodávala ten počítač poprvé, řekla mi, že ještě nemám jít, že mi dá ještě dárek. Vyndala velkou papírovou tašku a aby ji narovnala, dala do ní první nohu a já myslel, že tam dá i tu druhou. Pro jistotu jsem se jí zeptal: „A to jste jako vy, ten dáreček?“ Odpověděla mi, že ne, že to by mi neudělala a já jsem si později řekl, že by to asi bylo lepší než ta tužka a ten hrnek (velký smích).
Možná tam zajdu dříve než jsem plánoval. A asi tentokráte zkusím X280 v plné palbě (úsměv). Protože dobrý počítač je pro trading základ. A protože to, abych si vybral poruchový počítač potřetí v řadě je čistě statisticky nepravděpodobné (smích). A to, že bych podpořil celou Afriku a Arabský poloostrov je také nepravděpodobné (úsměv).
Mějte se pěkně, dobře žijte, dobře obchodujte a udělejte občas něco nepravděpodobného – ba úplně bláznivého! Jako to denně dělají ty naše trhy..
