A tak se začneme vzdělávat, začneme hledat správné přístupy, správné strategie, věnujeme tomu čas, úsilí, peníze a věříme, že vše zvládneme rychle a začneme brzy dosahovat alespoň malých úspěchů jako důkazu, že na to přeci máme, a že jsme tak schopní, jak si sami sobě namlouváme.
A po pár dnech nebo týdnech se nám skutečně něco povede. Nějaký dobrý obchod, dva, tři. Prostě to vypadá, že začínáme vše ovládat, ačkoliv zatím ovládá naši mysl pouze pýcha vzešlá, z části z našeho dosavadního úsilí, ale především z velké náhody a také štěstí. Pamatuji si, jak jsem po roce tradingu dokázal třeba týden nebo dva obchodovat v zisku. A už jsem si myslel, že jsem u cíle. Jenže potom přišel další týden a šup, ztratil jsem nejenom ten drobný zisk, ale i vklad, ze kterého jsem ten zisk vytvořil. Pamatuji si, jak jsem si říkal „co se to děje, vždyť už mi to šlo“!
Zajímavé bylo, že v úspěšný týden i ve všechny ty neúspěšné jsem obchodoval úplně stejně. Stejně dlouho se stejnou intenzitou. Zhruba stejný počet obchodů, zhruba stejné množství času stráveného u platformy při obchodování. Rozdíl byl ale v tom, že v úspěšném týdnu jsem netestoval a nehledal lepší možnosti. Proč taky, když jsem byl úspěšný. Avšak když jsem ztrácel, věnoval jsem se hledání něčeho lepšího s takovou intenzitou, jako zlatokop, který se prostě nevzdá, dokud nenajde alespoň jednu šupinku zlata.
Pral jsem se s tím, potýkal a hledal vlastní pohled a přístup k tomu, jak se k celé věci postavit. Až jsem potom jednou v krátké době a to opravdu krátké, bylo to během jednoho týdne, slyšel v televizi dva lidi, kteří nezávisle na sobě na stejné téma hovořili. Prvním z nich byl Toto Wolff, šéf závodního týmu F1 Mercedes. On tehdy řekl, že zvenčí jejich dominance vypadá naprosto neotřesitelně a současně také, že je nemůže ve vývoji nikdo předběhnout. Ale on tam seděl a říkal, že naopak tím, že vítězí je pro ně ohromně těžké se zlepšovat. Protože když víte, že máte někde chybu a kvůli tomu špatné výsledky, tak víte na co se zaměřit. Když vše funguje, není snadné hledat zlepšení. Druhým byl potom Jan Železný, vynikající oštěpař i člověk, s mnoha slavnými vítězstvími a tituly. Ten dostal otázku, jestli už při odhozu vždycky věděl, jaký ten hod bude. On odpověděl, že se to až tak jednoznačně říct nedá, nicméně hody, které byly extrémně dobré, tak v podstatě ani necítil, že hodil. Že to vypadalo velice jednoduše a s pocitově minimální námahou. Prostě snadná věc. Zato hody které byly krátké, ty naopak bolely a mnohdy si tím téměř ublížil. A to byly okamžiky, které ho nutily více trénovat.
Abych to shrnul. Když se něco daří, když se něco dobře vede, je těžké hledat směr, který by vedl ke zlepšování. Ačkoliv bych rád napsal něco moudrého, jak jsem se s tím vypořádal, tak nemůžu. Stále v tom sám nemám jasno.
Michal Uma
P.S. Mercedes jezdí parádně, ale Ferrari je Ferrari…
