Stanovení pevné ceny

U stanovení pevné ceny se emisní cena stanovuje na základě fundamentálního zhodnocení podniku s ohledem na burzovní zhodnocení srovnatelných podniků a na základě všeobecné situace na trhu a zveřejňuje se v prodejním prospektu. Vkladatelé mohou svá nákupní přání udávat během záznamové lhůty za tuto cenu.

Jakmile bylo množství emisí plně upsáno, může vedoucí banka konsorcia uzavřít úpis cenných papírů ještě před koncem záznamu. Je-li emise nadměrně upsána, jsou často větší úpisové částky institucionálních investorů kráceny a menší objednávky zcela splněny. Alternativně mohou být cenné papíry přidělovány rovnoměrně, kvotálně nebo losováním.

Až do roku 1996 vedla narůstající soutěž bank o lukrativní emisní mandáty často k přehnaně vysokým emisním cenám při umísťování cenných papírů. Zatímco banky měly zájem na tržních emisních cenách, aby zabránily problémům při vydávání cenných papírů, chtěli mnozí emitenti vyhnat emisní cenu nahoru, aby maximalizovali příliv kapitálu pro podnik. V důsledku toho získala mandát vedoucího konsorcia ta banka, která vystoupila s nejvyšší umisťovací cenou při srovnatelně nízkých nákladech. U mnoha emisí, jejichž cena byla tímto způsobem stanovena, musel být kurz po krátké době korigován na úroveň, která byla podle názoru účastníků trhu přiměřenější. Tento vývoj vedl u investorů ke zklamání a ke ztrátě důvěry v kvality pricingu emisních bank. Od roku 1996 se proto stále více užívá alternativních postupů, jako je bookbuilding.