Nic nemám proti vlastní měně našeho státu. A neměl bych také nic proti tomu, kdybychom měli měnu jakoukoliv jinou. Prostě mince a bankovky považuji jen za prostředek, nikoliv za modlu. Nicméně v současné době, k pocitu hrdosti někoho, vlastní měnu máme a tak s tím musíme žít. A protože její váha je ve světové ekonomice taková, jaká je, tedy prakticky jen málo významná, musíme strpět některé situace, které na nás prostřednictvím jí dopadají. Tak jako ve všem a vždy, na všechno jsou rozdílné názory a vždy má z každé události někdo prospěch a někdo jiný újmu. V našem případě, kdy koruna posiluje směrem k 24 Kč/Eur jsou vítězové a poražení jasní. Kdo dnes něco dováží, vylepšil se mu jeho zisk poměrně nečekaným bonusem, proti tomu vývozci začínají přičítat ztráty, se kterými moc nepočítali. Vzhledem k tomu, že jsme ekonomikou, jakou jsme, je tak jasné, že těch truchlících je mnohem více, než těch, kterým se pohled na svět vybarvil do růžova.
Jenže celá tato věc není ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Nelze totiž vyloučit situaci, ve které koruna oslabí a nadělí oběma skupinám naprosto opačné pocity, než jak je to uvedeno výše. Skoro by se dalo říct, že celé je to jako houpačka, která průběžně dává a bere všem, kteří se jejího pohybu účastní. A tak je otázkou, jestli je to dobře. Jsem si jistý, že ať bych se dnes zeptal dovozce nebo vývozce, oba dva by horovali za to, aby se tyto věci neděly a aby mohli pracovat v prostředí, které je stabilní a předvídatelné. Vždyť oni svoje podnikatelské záměry plánují na dlouhá, několikaletá období a kurz koruny je mnohdy jedinou neznámou, kterou vy svých výpočtech mají.
Není lehké celou situaci vyřešit, tím spíš, že otázka vlastní měny nemá jen rozumovým náboj, ale obsahuje velkou emocionální zátěž. Avšak to, že by podnikatelé uvítali dlouhodobě stabilní kurz, jehož výchylka by byla jen někde okolo 1 %, to je víc než jasné. Proto všem přeji pevné nervy a víru v to, že dříve nebo později se stane něco, co tyto problémy ukončí.
Michal Uma
