Jasne najskor invazia do grecka, potom do talianska,ked dojde na nasilne rozdelenie juhu od severu. Potom pridu na rad aj ostatny. Nasi megabohaci zacali kupovat domy v inych svetadieloch a pripravovat si tam podu na dalsie biznise, ze by vedeli nieco popredu?

Pozorného čtenáře při minulém porovnávání vývoje globálních akcií s cenou mědi jistě napadlo, že globální akcie jsou jen sumou trhů lokálních. A pokud na ně vývoj cen mědi nesedí, mohli bychom se podívat na ony trhy lokální. Vskutku, objeví se zajímavý obrázek. Zatímco na čínský trh cena mědi překvapivě skoro vůbec nesedí (druhý graf; Čína je zejména kvůli elektrifikaci významným odběratelem mědi), USA i Německo na ní sedí (první graf). A to tak, že po srpnovém probuzení se nejdříve měď (červeně) vydala poměrně optimistickou americkou cestou, poté, ale svůj postoj přehodnotila a zamířila německým směrem. Oboje poměrně přesně.

Rozdíl mezi americkým trhem a německým trhem a posuny mědi mezi nimi jsou pro současnou situaci a výhled poměrně výstižné. Americké akcie jsou zhruba tam, kde byly na počátku letošního roku, německé o 20 % níže. Americké akcie se postupně prokousávají nahoru, ty německé se spíše opakovaně vrací k prvnímu prázdninovému dnu. PE u S&P 500 je asi 13, u DAXu je to cca 10, tedy valuační diskont dosahující necelých 25 %. A investoři, podobně jako cena mědi, mění frekventovaně svůj názor na to, kterou cestou se nadále ubírat.
Nejoptimističtější scénář v Evropě by asi nějak připomínal události ve finančním sektoru v USA v roce 2009. Pomoc od státu (a tehdy Fedu, dnes ECB), hraní si s účetnictvím, vlna optimismu na trzích vyvolaná QE a přicházející v čas na to, aby banky navýšily kapitál, vše do sebe zapadající až s neuvěřitelným štěstím. Ve světě sebenaplňujících se proroctví je tak teoreticky možno překonat i vrchní vrstvu evropských problémů.
Evropské akcie by se pak vydaly nahoru, komodity a americké trhy by možná předvedly slušnou rally. Tedy pokud se USA vyhnou recesi, Čína tvrdému přistání a alespoň matně se bude rýsovat i posun u jádra evropských problémů. Jím je vyčerpání možností dosavadního modelu „Německo vyrábí a půjčuje, periferie spotřebovává a půjčuje si“, nutný je přechod na model opačný. Zatím jsou obě strany (svými činy) proti – Němci nechtějí více spotřebovávat a na jihu se stávkuje.
Vše horší než nastíněný optimismus již bylo zde i jinde detailně popsáno. Domnívám se ale, že v současném prostředí si investor musí v první řadě vyjasnit, zda se při současné volatilitě bude vůbec o něco pokoušet. Špatné načasování nákupu je nyní mnohem bolestivější, než kdy jindy a zároveň ještě jednodušší na provedení. Článek zde

Americký realitní trh čeká přiznání: Pět let horších, než se vědělo  - Více než kterýkoli jiný segment finanční krize je to americký trh nemovitostí a epidemie domů zabavených z nesplácených hypoték, co nepřestává dopadat na útlum americké ekonomiky. Každá zabavená nemovitost na průměru stojí americkou ekonomiku 225 tisíc dolarů. To odpovídá průměrnému rozsahu hypotéky, kterou si lidé brali na vrcholu realitního trhu, do roku 2007. Ztráty tak jdou do bilionů dolarů, které v důsledku dopadají na americké daňové poplatníky. Kdy bude lépe? Podle americké asociace zaměstnanců v realitách (NAR) bude rok 2012 rokem dosednutí trhu na dno a obratu. Do té doby ale bude muset strávit celkem 10 milionů zabavených nemovitostí. Letos před Vánoci jej čeká ještě jeden otřes: revize dat od roku 2007 do října roku letošního, která ukáže na mnohem horší statistiky o prodejích existujících domů a jeho hlubší slabost.

Nejpalčivějším průběhem, který zejména v posledních několika měsících sráží trh nemovitostí v USA a ceny na něm, je záplava domů, uvolněných na trh bankami z nesplácených hypoték. Podle dat Housing Predictor (HP) bylo dosud ve Spojených státech kvůli neschopnosti splácet nemovitostmi jištěný dluh zabaveno 4,2 milionu nemovitostí. To je v souladu s výhledem tohoto zdroje z března. Co už v souladu není, je výhled včetně roku 2012. Zatímco březnová zpráva do jeho konce počítala se 7,6 miliony zabavených nemovitostí, nyní odhad navýšila aktualizovaná zpráva na 10 milionů. HP očekávají, že se ještě více dlužníků dostane takzvaně pod vodu s cenou nemovitosti (pod dluh na hypotéce) v souladu s očekáváním NAR o ještě pokračujícím poklesu cen. „Dokud zákonodárci nezamezí rázným rozhodnutím epidemickému šíření úpadků hypoték, trh se nestabilizuje a ekonomika bude nadále slábnout,“ tvrdí analýza Housing Predictor. Společnost předpovídá ceny nemovitostí a vývoj realitního trhu na 250 lokálně vymezených trzích v 50 státech USA. Vláda Baracka Obamy na modifikace hypoték (tedy reálně jejich změkčení) uvolnila až 75 miliard dolarů, avšak na dobrovolné bázi pro banky. Dle HP je program bez závaznosti odsouzen k neúspěchu. „Epidemie zabavených domů z hypoték se podle našich odhadů může šířit až na každého šestého majitele domu či dokonce 25 procent všech hypoték,“ uvádějí HP.
Z vládního programu přes banky získalo úlevu v podobě modifikovaných podmínek hypotéky kolem 100 tisíc dlužníků. Asociace hypotečních bankéřů uvádí, že v jejím průzkumu každý třetí Američan odpověděl, že v případě dalšího poklesu cen domů nebude schopen zvládat závazky ze své hypotéky. 5,4 milionu hypoték je dle asociace nyní v některém ze stádií delikvence a hypoteticky směřuje k zabavení domů. To je zhruba 12 procent všech amerických hypoték.

sever po euroéru dotuje růst pohodlí dlužnického jihu - Nikoli „dluhové krize“, ale odrazem růstu nákladů práce a cen a poklesu skutečné konkurenceschopnosti jednotlivých zemí je vývoj rizikových spreadů na dluhopisech a CDS v Evropě. Tím co Evropa řeší, je krize střetu kultury severu a jihu, kdy sever od přijetí společné měny euro v roce 1999 zbožím i službami dotuje na zadlužování postavený růst životní úrovně jihu.            Na konci úspěšného přežití eurozóny a její společné měny není nic jiného, než politická unie, která přemostí rozdíly mezi marnotratným jihem a prudentním severem v zájmu záchrany eura,“ míní Greenspan s tím, že není přesvědčen o úspěchu této cesty. Krize v Evropě podle Greenspana není o dluhu, ale o kultuře se zátěží na straně jihu. „Má-li euro zůstat společnou měnou napříč společenstvím, členové musejí přijmout zodpovědnost vsazenou smlouvou z Maastrichtu. Jenže kulturu snadno změnit nelze,“ uvedl bývalý strážce americké měny.

Až jih přestane recyklovat německé přebytky - Německo dosáhlo minulý rok přebytku běžného účtu ve výši 5,7 % HDP, což je dokonce více než 5,2% přebytek dosažený Čínou. Tyto přebytky musí být někde ve zbytku světa recyklovány – neznamenají nic jiného, než přebytek úspor nad domácími investicemi.            Vedení eurozóny možná sní o tom, že německý přebytek klesne sám o sobě. Ve skutečnosti ale existují jen dva způsoby, jak k tomu může dojít. Buď klesnou německé exporty relativně k importům, nebo vzrostou dovozy relativně k vývozům. Pokud jih Evropy klesne do recese, pravděpodobně se naplní první možnost. Druhá se naplní, bude-li Německo souhlasit s podporou domácí poptávky nad úroveň, které jsme byli svědky v minulých letech. Pokud ale poptávka vzroste, je pravděpodobné, že se zvýší i inflace. Pro eurozónu jako celek by to bylo pozitivní: Nižší růst mezd na jihu doprovázený vyšším růstem v Německu a dalších zemích na severu by umožnil posun v konkurenceschopnosti a nehrozila by celková deflace.               A co se přijde, pokud nenastane ani jeden scénář? Němci mohou investovat mimo Evropu, ale poslední roky ukázaly, že své investice nejraději drží v eurozóně. Pokud však jih Evropy nebude dále vydávat velký objem vládních dluhopisů, možná uvidíme německé korporace, jak ve Španělsku, Portugalsku nebo Řecku staví nové továrny. Podobně mohou jít nadbytečné německé úspory do tamních nemovitostí, nebo v horším případě do nějakých nově vytvořených pochybných cenných papírů.

Kto je na tom horšie?

Medzi Francúzskom a UK sa rozpútala výmena názorov o tom, kto by mal prvý dostať znížený rating z úrovne AAA. Obe krajiny majú vlastné špecifické problémy a ani jedna sa pravdepodobne nevyhne ekonomickému spomaleniu budúci rok. Vyjadrenia Noyera, že UK je na tom horšie ako Francúzsko, nie je tak úplne pravda. Ekonomicky je na tom v súčasnosti Francúzsko o niečo lepšie ako Británia, ale Francúzsko má tri problémy: Euro, ESM a EFSF. Treba si uvedomiť, že UK má vlastnú centrálnu banku, ktorá výdatne pomáha ekonomike. Britský premiér Cameron a jeho odmietavý postoj k zmene lisabonskej zmluvy je logický, pretože zmena zmluvy by skutočne mohla nepríjemne zasiahnuť Veľkú Britániu. V súčasnosti stojí otázka tak, či chce UK ostať v Európe, ktorá sa chce vydať cestou austerity a rastu moci Bruselu, alebo zaujme opäť svoje postavenie, ktoré mala posledných 2000 rokov. Francúzsko a UK sú krajiny s ratingom AAA, avšak na grafe je s nimi porovnávané aj Nemecko, pretože klub AAA už nie je čím býval. Komu mi mal byť znížený rating? Posúďte sami.


 

Zdá se že BUBA hraje o vše a ubývá prostoru k náhradním(nestandardním) variantám řešení krize v EURzoně. Možnosti ubývají i tandemu Merkozy a řešení bude velkou prohrou pro prezidenta Sarkoszyho. Na druhou stranu vzniklé podmínky vzbuzují naději, že bolestivý řez bude proveden dříve , než později. a bude možno se soustředit na problém v USA.

Tí, ktorí si myslia, že sa na ostro sledovanom summite podarí európskym lídrom aspoň čiastočne vyriešiť súčasnú krízu, t.j. kúpiť si dodatočný čas, sa s veľkou pravdepodobnosťou mýlia. Možno budeme svedkami začiatku novej krízy. Dôvod je jednoduchý. Bundesbanka o chvíľu vyčerpá zdroje, ktorými poskytovala pôžičky vládam problémových európskych krajín.

No jo, politici shánějí body jak se dá. - Až se zhroutí euro, zavře Británie hranice

No není to jednoduché, ale jsou analyzy, ze kterých se nechá vycházet. Použiji opět anal. od spol. Trimbroker

Rok 2012 v perspektíve -  V roku 2012 môže prísť ku kataklizmatickým udalostiam tak, ako tvrdia Mayovia, avšak my neveríme v prorocké schopnosti ľudí. Veríme v vnútornú logiku, na základe ktorej funguje svet, a tá hrá s nami alebo proti nám. A práve v duchu dlhodobejších trendov a nevyhnutných následkov bude fungovať svet aj v roku 2012.
Najväčšou výzvou akejkoľvek predpovede nie je správne smerovanie, ale správne načasovanie. Známy výrok „boľševikovi dávam rok, možno dva“ (1968) ukazuje, že politické inštitúcie dokážu zvrátiť prirodzený beh sveta na omnoho dlhšie, ako by sme si mysleli. No nedokážu ho zastaviť.    Návrat krízy v roku 2011 prebudil všetkých optimistov zo sna, že kríza je už za nami. Pre nás bol rok 2011 potvrdením toho, že sa v základnom smerovaní svetovej ekonomiky nemýlime. Tento rok nás spolu s rokom predchádzajúcim naučil, že politici majú stále k dispozícií veľa prostriedkov na to, aby dokázali prirodzenému vývoju vzdorovať.   Príklady nám ukazujú, že všetci tí, ktorí sa pýtajú „kedy skončí kríza?“ sa pýtajú zle. Odpoveď na túto otázku nepozná nikto. Správna otázka znie: „ako bude vyzerať zmena zo súčasného neudržateľného stavu svetovej ekonomiky do stavu udržateľného?“ Skutočne, rok 2011 ukázal, že súčasný stav svetovej ekonomiky je dlhodobo neudržateľný, a čím viac sa ho politici snažia plátať, tým viac nových dier vzniká.      Súčasná kríza nie je cyklického charakteru a tak nikto nemôže povedať, že za tri, či štyri roky už bude dobre. Súčasná kríza je koncom obdobia veľkého dlhového supercyklu, ktorý začal vznikať po druhej svetovej vojne - po tom, ako skončil predchádzajúci dlhový supercyklus Veľkou hospodárskou krízou. 

Všetci sme zvyknutí na to, že životná úroveň iba rastie, a to práve na základe úverového boomu v rokoch 1980-2000. Avšak dekáda 2000-2010 a súčasná finančná kríza ukázali, že rast dlhu narazil na svoje limity a už nedokáže viac stimulovať ekonomiku. Za poslednú dekádu rástol už iba dlh, nie prosperita. Čísla ukazujú, že globálny dlh rástol za posledných 10 rokov tempom 12% ročne a HDP rástlo tempom 4% ročne. Navyše číslo HDP neukazuje reálnu prosperitu, iba vládnu štatistiku, a preto môžeme povedať, že sme dosiahli Minského moment.

Hyman Minsky identifikoval nadmerný dlh nevládnych inštitúcií ako kľúčový mechanizmus, ktorý spôsobí v ekonomike krízu. Tento dlh vytvárajú tri typy subjektov: zabezpečený dlžník, špekulatívny dlžník a ponziho dlžník. Zabezpečený dlžník dokáže splácať svoju istinu ako aj úrokové splátky z cash-flowu vygenerovaného svojou investíciou. Špekulatívny dlžník dokáže splácať z cash-flowu iba úrokové splátky, zatiaľ čo ponziho dlžník nedokáže splácať ani jednu časť svojho dlhu a jedinou jeho šancou na úspech je rast hodnoty investície, teda jej kapitálová apreciácia.

Avšak zrazu, keď rast cien aktív ustane, a on ustane vždy, tak sa ponziho dlžník nedokáže viac refinancovať a ako domino začnú kolabovať špekulatívni a dokonca aj zabezpečení dlžníci. A to aj napriek tomu, že ich investícia bola zdravá. A čím väčšia bublina sa vytvorí, tým viac zdravých dlžníkov pri jej prasknutí skrachuje. Za posledné dekády pomocou uvoľnenej monetárnej politiky vyrastá obrovské množstvo ponziho bublinových schém – niektoré skolabovali ako napríklad bubliny na trhu nehnuteľností, no iné sú stále živé. Tou najväčšou ponziho schémou sú vládne financie. Vládne financie a sociálne systémy založené na neustálom raste populácie a HDP narazili na stenu. Najvyspelejšie krajiny sveta – Európa, USA alebo Japonsko – dosahujú svoj kritický minského moment.

Rok 2012 – deleveridžing a reflácia - V predchádzajúcej analýze „Rok 2012 - inflácia alebo deflácia“ sme hovorili o deflačných tlakoch ako o predpokladanom víťazovi nad tlakmi vysoko inflačnými aj počas budúceho roka. Deflácia však v bežnom ponímaní znamená pokles cenovej hladiny, a to rozhodne nie je veľmi pravdepodobný scenár. S najväčšou pravdepodobnosťou budeme svedkami mierneho rastu cien, čiže nízkej inflácie. Preto bude správne, ak miesto termínu deflácia budeme používať termín deleveridžing, čiže nutnosť znižovania bilancií ekonomických subjektov. Rok 2012 tak bude súbojom medzi prirodzeným deleveridžingom a reflačnou politikou centrálnych bánk.  

Európsky deleveridžing - Eurozóna sa nachádza vo svetovom meradle asi na prvom mieste v rebríčku možných kandidátov na ekonomický kolaps. Rozpad eurozóny je reálnou alternatívou. To, či sa udeje alebo nie, nevieme. Euro bol od začiatku politický projekt a ako politický projekt bude pokračovať. Ak politici nájdu prijateľný spôsob, ako z eurozóny urobiť transferovú úniu (neustála podpora slabých krajín), tak euro môže prežiť. Kolaps bánk a firiem v periférnych krajinách môžu využiť silné korporácie z jadrovej eurozóny na lacný vstup na trhy týchto krajín. Táto skrytá privatizácia bude vytvárať slušné podmienky pre stabilizáciu a budúci ekonomický rast.
Ázijský deleveridžing - Znižovanie bilancií európskych bánk nepostihne iba Európu, ale aj ostatné regióny, kde mali európske banky významne zainvestované. A najsilnejším takýmto regiónom je Ázia. A opäť, timing tohto procesu je výrazne negatívny, keďže v Číne sme v roku 2011 zaregistrovali prvé znaky praskania bubliny na trhu nehnuteľností.
A nielen to, vládne stimuly na boj proti kríze v roku 2009 si začínajú vyberať svoju prvú daň vo forme obrovského nárastu nesplatiteľných úverov lokálnych vlád. Odhaduje sa, že minimálne 10% čínskych úverov je nedobytných. A práve čínske banky absolútne dominujú rebríčku najväčších bánk na svete, podobne ako mu dominovali tie japonské na začiatku 90. rokov. Asi nebude prekvapením, že prepadu akcií európskych bánk v minulom roku konkurovali  vo svetovom meradle iba banky čínske. Nie je náhoda, že Šanghajský akciový index dosahuje svoje dvojročné minimá.

Americký deleveridžing - Fed sa na konci roka 2011 mohol cítiť komfortne – americká ekonomika dosahuje akceptovateľné úrovne rastu, korporátne zisky sú vysoké a obavy o americkú recesiu sa nenaplnili. USA sa tak javí ako ostrov stability vo svete zmietanom problémami. Avšak väčšina ziskov amerických korporácií je dosahovaných mimo USA. Problémy v okolitom svete sa tak skôr či neskôr prejavia aj na amerických bilanciách. Čiastočne ich bude  krátkodobo kompenzovať silnejúci dolár, no znižovanie výdavkov americkej vlády nebude mať na ekonomiku pozitívny vplyv, podobne ako silnejší dolár.
Fed si je vedomý faktu, že aj napriek relatívnej odolnosti, ekonomika stále balansuje na hrane. Americký bankový sektor je síce zdravý a deleveridžing sa ho príliš nedotýka, no o to viac sa dotýka amerického tieňového bankovníctva, ktoré má rovnakú veľkosť aktív ako sektor bankový. Pokiaľ bude ekonomický rast nízky a svet sa bude ponárať do recesie, Bernankemu neostane nič iné, ako prísť s ďalšou snahou o refláciu v podobe kvantitatívneho uvoľňovania číslo 3, aby dokázal kompenzovať pokračujúce zmenšovanie sa tieňového bankovníctva, ktoré stratilo už štvrtinu svojej veľkosti. ------------------------------------------

Anylýzy jsou velmi dobře propojené a jsou, jak Ronald Ižip popisuje, logickým vývojem spojeným s cyklickým(časovým) harmonogramem. Vzhledem ke schopnostem politiků a CB je potřeba ,ale vnímat i signály objevující se když už pro utvořenou analýzu mohe být pozdě - všeobecně se uvádí jak je EM, ASIE, BRIC v zásadě bezmocná proti posilujícímu USD. Článek v ZH pouze dokumentuje jak tyto země propojují svoji spolupráci právě s ohledem na vyšachování USD ze svých vzájemných obchodních aktivit. A nezapomeňme na jeden moment - Evropa a Japonsko si svůj deficit financují sami, toto je dramaticky odlišná situace, ve které klasické poučky z ekonomie pracují opravdu klasicky,  na základě ranného kapitalismu - poptávka, nabídka - v okamžiku, kdy bude muset opět FED začít nakupovat USA dluhopisy je další vývoj pro rok 2012 poměrně predikovatelný, neb jsme jej sledovali v 1 1/2 roku 2011.  Předpoklad pro dokončení restrukturalizace USA výrobní ekonomiky je až v roce 2015, ale ne za předpokladu silného USD.

New Asian Union Means The Fall Of The Dollar

Britský Independent uveřejnil zajímavou koláž, jak bývalí či současní banksteři Goldman Sachs kontrolují finanční toky v Evropě. Nástupcem demokrata Bersusconiho, který se nejvíce proslavil zadlužením země za bod návratu a pořádáním starořímských orgií bunga-bunga, se stal mezinárodní poradce Goldman Sachs Mario Monti. Šéfem evropské sekce MMF byl donedávna Antonio Borges, bývalý viceprezident Goldman Sachs. Nezávislí novináři překřtili banstery z Goldman Sachs operující v Evropě na „upíři skvadru“. Eurotitanik Evropskou centrální banku vede od listopadu 2011 Mario Draghi, bývalý bankster Goldman Sachs International v letech 2002 - 2005. Jako guvernér italské národní banky byl zodpovědný za spekulace s deriváty Goldman Sachs, které vysávaly italský národní rozpočet. A co nového v krachujícím Řecku? Jak praví staré kriminalistické poučky, pachatel se vrátil na místo činu. Lucas Papadermos, bankster tvrdého střihu a bývalý šéf řecké centrální banky 1994 – 2002, byl jmenován novým premiérem. Papadermos zavedl Řekům díky zfalšování fiskálních ukazatelů euro a aktivně podporoval a kryl spekulace s deriváty, díky kterým připravila Goldman Sachs Řecko o miliardy eur. Nový premiér Papadermos vystřídal starého premiéra Papandrea, se kterým mají mnoho společného. Oba studovali a žili dlouho v USA a tuto zemi považují za své sídlo (pojem „vlast“ banksteři nemají rádi). Papandreu ujel, když požadoval referendum o tom, co rozhodl Brusel. Zapomněl, jaký má pravý význam bruselská demokracie. Vše, co přijde z Bruselu, se musí bez výjimky schválit, protože tak je to demokratické. Kdo to nechápe, není demokrat a skončil. Řecko je zemí bez naděje, doslova v kolapsu a v úpadku. Platy na pracovních smlouvách klesly o 30-40%, většina lidí je oficiálně bez příjmů a bez peněz. Nemá proto z čeho platit daně. Druhotná platební neschopnost bují, poptávka padá, obchody zavírají. Nezaměstnanost letí jako raketa. Podle oficiálních údajů byla v květnu 2011 nezaměstnanost 16,6 %, mezi mladými 40%. Skutečná čísla jsou vyšší. Výdaje na zdravotnictví klesly o 40%. Pojišťovny nemají peníze na platby lékárnám a lékařům, ti proto vyžadují hotovost a ošetřují jen naléhavé případy. Počet sebevražd stoupl o 40%. Narůstá počet bezdomovců, alkoholiků a chudých. Opatření nařízená Řecku mezinárodními bankstery z „trojky“ EU, ECB a MMF byla smrtelná. Veškerá vina a trest dopadla na obyčejné Řeky, kteří byli krutě potrestáni za neschopnost zbavit se včas nadvlády banksterů. Sociální rozdíly jsou v Řecku neobyčejné. Vládnoucí elita je nebývale bohatá, dopravuje se soukromými letadly, na jachtách a žije v střežených sídlech. Proslulou se stala vila 20leté dcery bývalého premiéra Papandrea nad Akropolí. ECB dlouhodobě řešila požár převzetím a ručením řeckých, italských, portugalských, irských a španělských dluhů. Půjčovala neomezeně státům peníze, až se stala místo nich dlužníkem. Nyní čelí tlaku, který nemůže ustát – banksteři, kteří jsou zároveň věřiteli, požadují víc peněz nebo garancí. Až ECB zkrachuje, z eura se stanou bezcenné papírky. Pro státy opouštějící eurozónu bude konec eura smrtící polibek. Přechod zpět k národním měnám znehodnotí nebo spíše vyvlastní úspory střadatelů, uvolní ochranu kapitálového trhu, roztočí spirálu inflace a na dlouhou dobu znemožní hospodářský růst. A ani únik z eurozóny nezachrání země před bankrotem, protože jejich dluhy jsou v euro, ne v zaniklých národních měnách. Lidé si uvědomují, jakou strašlivou pastí bylo euro vytvořené a vymyšlené bankstery. Národní ekonomiky a národní rozpočty, dokonce i úspory obyčejných lidí převedené na eura se staly rukojmím a kořistí banksterů. Eurokraté teď mohou vydírat, což se jim úspěšně daří a Merkelová se Sarkozym ve strachu schvalují jednu půjčku za druhou. Ekonomický kolaps po pádu eura bude mít neočekávané politické důsledky. Historik Gabriel Kolko, autor knihy „Svět v krizi: konec amerického století“ předpovídá s koncem eura a rozpadem EU kolaps systému. Rok 2012 bude větší rok 2008. Podle čínského kalendáře byl uplynulý rok rokem králíka. Rok 2012 bude rokem draka.            Z diskuse na Trimbroker

Čína měkce přistane, starý model už ale nefunguje   -  juan je na maximech proti USD

Ví Německo co dělá? - Podobnost exportů, které vyváží Německo a Itálie do Spojených států, zemí OPEC, Číny a dalších asijských ekonomik mimo Japonska, je vysoká. Nejdůležitějším exportním odvětvím v Německu je výroba motorů, strojů, automobilů a farmaceutik. Tržní podíl Německa u vývozů těchto produktů do Číny, do všech zemí BRIC a do ostatních rozvíjejících se zemí rostl, a to zejména v posledních 12 letech. Podíl Itálie naopak klesal.   Fakt, že se tržní podíly začaly prudce rozcházet po roce 1999, jasně ukazuje, že klíčovou roli v úspěchu Německa hrála nákladová konkurenceschopnost, ne kvalita či jiné faktory. Z toho plyne, že německé vývozy jsou extrémně zranitelné na změnu nákladové konkurenceschopnosti. Pokud by Itálie, která si stále drží podobnou strukturu vývozů, svou konkurenceschopnost zvýšila, tržní podíl Německa na mezinárodním obchodu by mohl klesnout

Rok 2012 se možná „probouzí“ relativně pomalu, na finančních a komoditních trzích však novoroční vystřízlivění přišlo až nečekaně rychle a potvrdilo tak pravdivost rčení, že peníze nikdy nespí.

Velkým skokem začal letošní rok pro investory a spekulanty pohybující se na trzích s ropou. Vytrvalé a postupně rostoucí napětí v oblasti Perského zálivu, několikadenní vojenské cvičení iránské armády a výhružka, že právě Írán v případě pokračujících provokací ze strany Spojených států uzavře životně důležitý Hormuzský průplav, vedly k tomu, že cena ropy hned první obchodní den poskočila o téměř 3,5 % výše. Od té doby sice něco ze svých zisků ztratila, ale i nadále se pohybuje nad cenou z konce loňského roku. Techničtí analytici by navíc nejspíše potvrdili, že křížení 50-, 100- a 200denních průměrů naznačuje, že cena ropy bude stoupat i nadále.

Druhou chimérou, která se prozatím ukázala jako lichá, je tzv. „lednový efekt“. Ten spočívá v naději investorů, že počátek roku s sebou vždy nese růst akciových trhů zejména proto, že portfolioví investoři (tj. hlavně podílové fondy) investují nově získané prostředky na trhu. To je samozřejmě pravda, závisí to však na jednom malém detailu – že fondy ty prostředky od svých investorů opravdu dostanou. Poslední údaje ze Spojených států (a potažmo z Evropy resp. ČR) však ukazují, že konec loňského roku byl pro segment podílových fondů obdobím tzv. odkupů a proto sázka na „nové peníze“ zůstala relativně lichá. Zda se tak investoři rozhodli na základě vytrvalé mediální masáže posledních třech měsíců, kdy jim bylo vytrvale podsouváno, jak zle letos bude, nebo z pohnutek jiných je v zásadě jedno. Faktem zůstává, že hlavní indexy po růstu v prvních dvou obchodních dnech roku opět oslabily a nyní se pohybují jen těsně nad cenami z konce loňského roku. Lze sice správně namítnout, že hodnotit měsíc v jeho polovině je předčasné, ale na věci to nic nemění – fondy nové peníze nemají a pokud trhy opravdu nahoru půjdou, nebude to na základě „lednového efektu“.